Proto je s lidmi hudba

V programu koncertu nabídl pak skutečné sborové lahůdky, jaké představují Moravské dvojzpěvy, op. 32 a 38 Antonína Dvořáka, Deset zpěvů pro ženský sbor, op. 15 Josefa Suka a závěrečné výrazově nesmírně silné Poselství hudby Zdeňka Lukáše. A právě slova nádherné básně Markéty Procházkové, která inspirovala Zdeňka Lukáše k vytvoření jedné z jeho nejlepších skladeb pro ženské sbory, si vybrala Cancioneta Praga za motto svého koncertu. „Možná i proto je s lidmi hudba, aby se nebáli, aby si byli blíž, aby se našli i sami v sobě.“ A tuto myšlenku, vyjadřující tak poeticky význam hudby v životě člověka, se snažily mladé zpěvačky vyzpívat v každé skladbě svého koncertního večera.

Moravské dvojzpěvy patří rozhodně k nejrázovitějším a nejpoetičtějším projevům Dvořákova hudebního ducha. Jejich působivost tkví v prosté strofické nebo třídílné přirozeně se rozvíjející formě a v nápadité melodice, vyrůstající z ducha lidové hudby. Bez ohledu na původní lidový nápěv písní vytváří však Dvořák zcela samostatnou, novou vazbu na jejich text a náladu. Těží přitom z některých typických znaků moravské hudby, jako jsou velké intervalové skoky, charakteristické sestupy melodie o velkou sekundu nebo některé společné prvky motivické. Harmonický půvab Moravských dvojzpěvů vytváří množství zajímavých modulačních obratů. Příznačným prvkem kompoziční techniky je zajímavá imitační práce, spojování, střídání a proplétání obou hlasů. Celkový dojem pak korunuje citová hloubka hudby vyrůstající nejen z přímého obsahu textů, ale i z lidové moudrosti a životních zkušeností generací, dokreslujících jakoby v pozadí celkovou atmosféru a kouzlo jednotlivých kontrastních, přitom však slohově jednotných intimně poetických nálad.

Z hlediska interpretační obtížnosti je tento cyklus jen zdánlivě snadný a jeho sborové provedení skrývá jak problémy pěveckotechnické, tak problémy intonační a deklamační. Z hlediska celkové koncepce skladeb, tedy jejich sbormistrovského pojetí, jde pak především o správnou volbu temp, jejich vztahů a způsobů provedení tempových změn v rámci jednotlivých skladeb, případně celého cyklu, o práci s dynamikou a jejím pravdivým dotvořením i o promyšlené, v agogice přirozené, romanticky stylové frázování. Pokud jde o práci s těmito hudebně výrazovými prostředky a o jejich správné využití, představují Dvořákovy dvojzpěvy svou širokou nabídkou interpretačních možností doslova školu, kterou by měl absolvovat každý český sbormistr.

Pro mou sbormistrovskou generaci, odkojenou v těžkých dobách naší historie hudbou B. Smetany, A. Dvořáka, Z. Fibicha a jejich pokračovatelů, je interpretace novoromantické hudby samozřejmě mnohem snazší než pro naše mladé sbormistry, kteří se často potýkají s výše uvedenými koncepčními problémy. Potěšil mě proto velice citlivý, poučený, ale přitom muzikantsky přirozený přístup sbormistra Lukáše Jindřicha k provedení tohoto obecně známého cyklu. Snad jen při volbě temp a jejich vztahů, udržujících skladbu „pohromadě“, bych doporučoval někdy větší klid a umírněnější kontrast (Allegro nebo Allegretto představuje u Dvořáka obvykle tempo polky), a při práci s předepsanou nebo doporučenou dynamikou (v zápisech se často její kontrastnost v jakési nedůvěře k interpretům přeháněla) větší využívání slabších dynamických stupňů a vytváření bohatěji klenutých frází. V porovnání se známou nahrávkou Dvořákových Moravských dvojzpěvů a Sukových Deseti zpěvů, kterou vytvořil v roce 1991 pro Multisonic Bohumil Kulínský se sborem Bambini di Praga, je možno konstatovat, že Lukáš Jindřich jde se svou Cancionetou Praga vlastní interpretační cestou.

Deset zpěvů pro ženský sbor na slova lidových písní slovanských s průvodem klavíru na čtyři ruce, op. 15 Josefa Suka je jednou ze sborových prvotin tehdy pětadvacetiletého skladatele. Texty čerpal z týchž pramenů lidové poezie jako A. Dvořák. Jen deset prázdninových dní v prosluněném prostředí rodných Křečovic potřeboval pak k tomu, aby s neobyčejným porozuměním pro přiléhavý charakter obsahu i nálady vytvořil reprezentativní ukázku díla české novoromantické sborové literatury. I interpretace tohoto cyklu naplněného osobitými rysy mladé Sukovské lyriky, ovlivněné ještě doznívajícím „radúzovským“ hudebním myšlením, se zhostila Cancioneta Praga s technickou dokonalostí a podobnou výrazovou přesvědčivostí jako cyklu Dvořákova. Opět bych mohl doporučit snad jen uvážlivější práci s tempy v některých číslech, zbytečné dynamické upozadění altů v části Divná voda a někdy i potřebu důvěrnějšího výrazového kontaktu zpěvaček s obsahem skladby..

Na rozdíl od folklorních textových předloh Dvořákových a Sukových skladeb vytvořilo kontrastní myšlenkový závěr koncertu Lukášovo Poselství hudby. Možná že budu při hodnocení interpretace tohoto díla ovlivněn tím, že jsem měl možnost konzultovat jeho pojetí s autorem, že ho důvěrně znám a spolu se sborem Iuventus paedagogica jsem ho mnohokrát prováděl doma i v zahraničí. Cancioneta Praga provedla samozřejmě i tuto skladbu skvěle. Kvality sboru, jeho pěvecká i intonační jistota mu dovolují postavit se bez obav k jakémukoliv interpretačnímu úkolu. K ještě působivějšímu vyznění skladby bych však přece jen doporučoval drobné smysluplné dynamické zvrásnění prvé, poněkud monotónní části, promyšlenější výstavbu vedlejších dynamických vrcholů a slavnostní závěr bez použití nepředepsaného agitata.

Mimořádnou pochvalu si zaslouží i oba spoluúčinkující klavíristé – Egli Prifti a Marek Šedivý, dokonalí nejen v technice, souhře a stylové interpretaci, ale i v úloze citlivých doprovázečů.

Ve svých písemných či ústních hodnoceních koncertních nebo soutěžích sborových výkonů jsem se již vícekrát zabýval problematikou zpěvu z not. Nemohu si to odpustit ani v recenzi koncertu Cancionety Praga. Vokální hudba, to nejsou jen krásné tóny a správně vyslovené slabiky. Hudba, ať již instrumentální nebo vokální, vypráví příběhy. Vokální hudba pak s pomocí textů dokonce velmi konkrétní příběhy. K přesvědčivému transferu jejich děje využívá pěvecký sbor i svého postavení s přímým pohledem na posluchače. Každý příběh vyzpívává zpěvák celým tělem, výrazem obličeje, očí, napětím těla. Při zpěvu z not však ztrácí velkou část tohoto potřebného kontaktu s publikem, se sbormistrem, a šidí tak o ještě působivější možnost prožitku nejen posluchače, ale i sebe. A tuto hloubku, opravdovost prožívání hudby jsem někdy bohužel v obličejích krásných mladých zpěvaček Cancionety Praga postrádal. Vím, že sbor studuje stále nový repertoár, obsahující samozřejmě i skladby „na jedno použití“. Uvedený Dvořák, Suk i Lukáš budou však jistě repertoárovými čísly sboru a stálo by zato je umět zpívat zpaměti.

Sbor Cancioneta Praga jsem měl možnost slyšet již třikrát: na jeho Zahajovacím koncertu, jako vítěze G.P. mezinárodní sborové soutěži Canti veris Praga a na koncertu „Proto je s lidmi hudba“. Ve sborové práci a jejích výsledcích platí jednoznačné pravidlo, jehož pravdivost potvrzuje každé veřejné sborové vystoupení: Jaký je sbormistr, takový je sbor. Při poslechu posledního vystoupení sboru Cancioneta Praga jsem si však uvědomil, že toto pravidlo může působit i naopak, tedy: Jaký je sbor, takový je sbormistr. Lukáš Jindřich totiž roste se svým sborem a jeho téměř bezchybná vokální dirigentská technika, jeho přesné, esteticky působivé, výrazově inspirativní gesto, to jsou předpoklady nadějné budoucnosti tohoto talentovaného mladého sborového dirigenta.

Popřejme tedy Cancionetě Praga i do dalšího koncertního života mnoho úspěchů a naplňování myšlenky, kterou vyjadřují tak krásně verše M. Procházkové a tóny Z. Lukáše: „…hudba není jen dar, ale i služba, není jen práce, ale i zápas, není jen poslání, ale i poselství,…“