Měchurova kantáta Credo mrtvých – sonda do klatovského hudebního života 7/7

[2] Zatímco v Šumavanu se ke 2. říjnu 1869 uvádí, že dny právě minulé (tedy někdy na přelomu září a října – V.A.) (…) kantáta poprvé provedena byla, Šmilovský v novele Starý Měchura píše, že Mistr sám díla svého v úplnosti (tj. asi koncertně – V.A.) nikdy neslyšel: děly se přípravy k provozování, ale nedošlo na ně, že – první pozaunista nám odešel![3] Vzhledem k tomu, že se Šmilovský nácviku sám zúčastnil – mluví v první osobě plurálu – a dokonce i uvádí důvod, proč se vše zhatilo, není důvod jeho zprávě nevěřit. V případě novinářského zdroje lze faktické pochybení předpokládat spíše než u zainteresovaného spoluautora libreta. Navíc mohla být nám neznámým přítomným zpravodajem považována zkouška v pokročilém stádiu nácviku již za samotné provedení. O to cennější jsou ovšem další informace, které se v Šumavanu dočítáme. Kantáta byla totiž provozována v bytu zdejšího ředitele kůru, rovněž chvalně známého skladatele hudebního p. Mansveta Kličky osobním řízením páně L. E. Měchurovým.[4] Toto přímé reportérovo svědectví relativizuje Šmilovského výrok, napsaný ostatně až o několik let později, že Mistr sám díla svého v úplnosti neslyšel. Zdá se, že spisovatel měl na mysli oficiální koncertní provedení kantáty, které se v Klatovech asi skutečně nekonalo. Nácvik v Kličkově bytě vypadal však asi natolik slibně, že podle novinářské zprávy Měchura hodlal kantátu předvésti širšímu obecenstvu v Praze.

Zajímavé je i hodnocení skladby v klatovských novinách, které ledacos napovídá i o tehdejších novinářských praktikách v regionálním tisku při psaní zpráv o hudebním dění. Lichotivá formulace, přisuzující skladbě živý vzlet ideí, četné, velmi jemně a mistrně zosnované nápěvy, skvělé effekty hudební, jakož i v celosti (vcelku – V.A.) o čerstvé, neseslabené síle svědčící budova (stavba – V.A.), nepochází totiž z hlavy klatovského reportéra a dokonce ani na stránkách Šumavanu se nyní neobjevila poprvé. Pochází totiž z pera hudebního kritika pražského časopisu Politik, který těmito slovy hodnotil pražský březnový koncert z Měchurových děl v roce 1868. Tuto citaci převzal (i s udáním zdroje) samozřejmě i Šumavan, když psal o tomto koncertě.[5] I když se toto hodnocení týkalo původně jiných Měchurových děl, nebylo problémem použít uvedenou formulaci za deset měsíců pro následující skladatelovu kantátu znova.

Kantáta tedy provedena nebyla, ovšem zkoušky na ni byly realizovány, a to pod vedením samotného autora. Oproti nácviku předchozích Měchurových kantátových děl v Klatovech je však v tomto případě zarážející značný časový odstup šestnácti měsíců od dokončení samotné kompozice po vlastní zprávu o provádění kantáty v novinách (9. června 1868 – počátek října 1869). Nevíme, zda jeho příčina tkvěla v prodlevách v opisování partů (Klíma opisoval podle Smoláka až v roce 1869 – tj. půl roku po dokončení skladby), nebo ve shánění potřebných hudebníků (krize ostrostřelecké kapely – viz dále). Žádný pramen také nehovoří o konkrétních interpretech. Předpokládáme, že se zkoušek zúčastnili oba opisovači, tedy regenschori Mansvet Klička (který zároveň poskytl pro podnik zázemí) a ostrostřelecký kapelník Josef Klíma. Je také pravděpodobné, že se oba z titulů svých hudebnických funkcí podíleli i na zajištění potřebného počtu instrumentalistů a sboristů. Analogicky k provedení předchozích kantát v Klatovech lze i v tomto případě očekávat, že se jednotliví zpěváci rekrutovali z řad chrámového sboru. Účast pěvců ze Šumavanu nepředpokládáme (Šmilovský by mohl být výjimka, pakliže nebyl pouze pasivním pozorovatelem) především proto, že v klatovském muzeu není dostatek mužských partů (Šumavan byl do roku 1871 pouze mužským sborem) a ani v seznamu prováděných skladeb Šumavanu tato Měchurova kantáta (na rozdíl od Štědrého dne a Pohřbu na Kaňku) nefiguruje.<#pozn#> Instrumentalisté byli vybráni zřejmě z řad kapely klatovského c. k. ostrostřeleckého pluku, v jádru německé, v jejímž čele stál kapelník Josef Klíma. Potvrzoval by to onen německý vpisek o tercii v particellu pozounů. Tato kapela však zřejmě způsobila, že se kantáta nakonec veřejně neprovozovala. Šmilovský uvádí, že to bylo následkem odchodu prvního pozounisty. Vzhledem ke značné exponovanosti partu prvního pozounu (celou druhou část skladby doprovází sbor pouze kvartet pozounů) zní tento argument poměrně opodstatněně. Není dokonce vyloučeno, že v pozadí celého organizačního kolapsu stála určitá krize existence kapely, která se projevovala přinejmenším po celý rok 1869 zejména konfliktními vztahy kapely s jednotlivými měšťany. V listu Šumavan můžeme v tomto roce sledovat opakované případy množící se nespokojenosti měšťanů s touto kapelou i se samotným kapelníkem (nedodržování sjednaných hudebních vystoupení, nízká úroveň hudby při zábavných produkcích, odvolávání sjednaných termínů kapelníkem apod.), která vedla nakonec k tomu, že kapela byla vedením pluku rozpuštěna a byl vypsán konkurz na nového kapelníka. Shodou okolností spadaly časově tyto změny právě do vrcholících zkoušek na kantátu.[7] Konkurz se konal 28. září 1869 a místo Josefa Klímy byl za ostrostřeleckého kapelníka zvolen z celkem patnácti uchazečů J. Müller.[8] Odcházející pozounista tak byl pravděpodobně jeden z těch, kteří do nové kapely přijati nebyli. Vzhledem k náročnosti partu není dokonce vyloučeno, že tímto pozounistou byl sám kapelník Josef Klíma, který po novém konkurzu ve městě již neměl co pohledávat.