Měchurova kantáta Credo mrtvých – sonda do klatovského hudebního života 4/7

Východiskem pro Měchurovu kantátovou tvorbu druhé poloviny šedesátých let byla oproti minulému období zcela změněná politická a společenská situace. Vlastenecké nadšení a nově formulované požadavky na kulturu a hudbu vytvářely živnou půdu pro vznik reprezentativních vokálně instrumentálních děl, sloužících jako nositelé vlasteneckých idejí a myšlenek. Klatovský region se v této době zapsal do českých hudebních dějin tím, že právě zdejší kulturní vývoj v šedesátých letech dokázal ovlivnit v ústraní Votína žijícího skladatele, aby jako první v Čechách sáhl po tomto hudebním druhu a v novém kontextu využil jeho možností pro manifestaci dobově aktuálních idejí. Ovlivněn zřejmě i kompozicemi svého učitele B. D. Webera, ale zejména německého romantika F. Mendelssohna-Bartholdyho, přenesl Měchura do české kulturní oblasti formu kantáty velkých rozměrů, obvyklou v německém prostoru, jako adekvátního nositele idejí, hýbajících tehdejší rodící se moderní českou společností. Nepochybnou inspirací mu přitom byl progresivní vývoj v nedalekých Klatovech.

Iniciátorem Měchurovy kantátové tvorby na české texty byl stejně jako u jeho mužských sborů klatovský spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský, jenž vytvořil veršované libreto pro kantátu Pohřeb na Kaňku, op. 97/98. Stalo se tak po Měchurově úspěšné kompozici sborových skladeb na Šmilovského české texty, určených pro místní zpěvácký spolek Šumavan. Jednalo se zejména o vůbec první původní Měchurovu kompozici na české libreto, pocházející rovněž od Šmilovského, totiž mužský sbor Večer v lese, op. 92 z roku 1865,[1] po němž pak rychle následovaly Balada o nešťastné žábě, op. 93 (1865) a Svržená fuga, op. 95 (1866), rovněž na Šmilovského texty. Za vlastní inspirační moment pro Měchurovu českou kantátovou kompozici můžeme považovat až samotné úspěšné provedení jeho prvního českého sboru Večer v lese spolkem Šumavan na koncertě 11. března 1866 pod skladatelovým vedením.[2] Stejně jako u všech předchozích českých sborových kompozic měl Šmilovský na mysli i zde provedení kantáty klatovským spolkem.[3] A protože se pouštěl na tenký led nového, v české hudbě dosud ještě neprověřeného žánru, nenechal při volbě tématu a jeho zpracování nic náhodě. Svým promyšleným strukturováním textového podkladu tak do značné míry předurčil budoucí úspěch díla. Jím vytvořený text měl všechny důležité atributy kantátového libreta. Příběh kutnohorských havířů, vsazený do tehdy velmi aktuálně chápaného období husitských válek, popisující smrt několika zajatých horníků, kteří odmítli přestoupit zpět ke katolictví a raději se nechali svrhnout do důlních šachet a zasypat,[4] musel mít u českého obecenstva jednoznačný úspěch, závěrečný výstup andělů, vynášejících duše zemřelých k nebi za společného zpěvu hymnu o Bohu, v němž se střídají také sbory lidu a husitů, husitský kněz a vůdce horníků, navíc zajišťoval námětu potřebný patos, monumentalitu a transcendentální rozměr.

Konečné obsazení této dumy z husitských dob je značně rozsáhlé - podle A. Smoláka vyžaduje sólové hlasy a sbory s průvodem velkého orchestru.[5] Měchura však komponoval kantátu nejprve pouze pro smyčcový kvintet, a to od 15. září do 10. října 1866. Enormní pracovní tempo, typické pro vznik této i dalších Měchurových kantátových kompozic tohoto období, svědčí o skladatelově neutuchající tvůrčí potenci a o velké inspirační síle, jakou pro něj představovaly nové české náměty.[6] Na podzim roku 1866 tak vzniklo vůbec první kantátové dílo na český text v 19. století.

Závěrečná instrumentace kantáty pro velký orchestr byla provedena dodatečně až na naléhání členů Šumavanu a dokončena byla k 23. prosinci 1866.[7] To již měl Měchura k dispozici konkrétní představu o zvukové stránce díla. Nedlouho po dopsání verze pro smyčcový kvintet - 25. listopadu 1866 – byla totiž kantáta provedena v Klatovech v soukromém salónu dr. Nauše pod autorovým vedením.[8] Zajímavý postřeh ohledně samotné interpretace podává A. V. Šmilovský, který se jako člen Šumavana sám provedení zúčastnil. Uvádí totiž, že kantáta byla provedena řízením Měchurovým, ale přitom prozrazuje, že Měchura hrál při produkci zároveň na harmonium všechny dechové nástroje, zatímco ostatní party (tj. smyčce a sbory) byly řádně obsazeny.[9] Z uvedených faktů by vyplývalo, že kantáta byla provedena bez dirigenta a Měchura sám řídil produkci tehdy již archaickým způsobem od harmonia. Vzhledem k předpokládanému menšímu provozovacímu aparátu salónních rozměrů nebyl tento způsob provedení zcela nemožný. O vlastním nastudování skladby však nevíme nic bližšího, zřejmě jej měl na starosti M. Klička jako tehdejší sbormistr Šumavana, kterému byla kantáta určena. Zda se na provedení podíleli také chrámový sbor a orchestr, popřípadě také žáci Kličkovy soukromé pěvecké školy, není nikde uvedeno, ale dá se to předpokládat.[10] Účinek produkce byl zřejmě skvělý – hned se započalo s přípravami na veřejné provedení, které bylo naplánováno v sále radnice na 7. dubna 1867. Za tímto účelem Měchura teprve nyní své dílo přeinstrumentoval pro velký orchestr, respektive rozepsal part harmonia do žesťových a dřevěných nástrojů. Tyto party měli hrát lepší členové husarské kapely.[11] Již zmíněná Měchurova volba do říšské rady však uskutečnění provedení kantáty překazila, neboť většina zpěváků Šumavana se za těchto okolností odmítla plánované produkce zúčastnit. Měchura byl podle Šmilovského velmi roztrpčen.[12]

Ještě v době příprav na plánované provedení Pohřbu na Kaňku na klatovské radnici Šmilovský podle vlastních slov seznámil (…) v zimě na rok 1867 (tedy ještě v roce 1866 – V.A.) Měchuru s „Kyticí“ a vychválil mu „Štědrý den“. Erbenův text přišel ve správný čas a Měchura se v následujícím roce pustil do práce. I nyní mu šla na Votíně kompozice od ruky a během jednoho měsíce, od 24. května do 28. června 1867 byla kantáta Štědrý den, op. 96 hotova.[13] I zde byl původní doprovod strunového kvintetta posléze Měchurou rozšířen, a tak celkové obsazení provozovacího aparátu pro sólové hlasy, ženský, smíšený, pak mužský sbor s průvodem velkého orkestra působilo jistě velmi impozantním dojmem.[14] Na rozdíl od předchozí kantáty není o premiéře díla k dispozici dostatečné množství informací. Od Šmilovského víme jen, že se o nácvik postaral ředitel kůru a sbormistr Šumavanu Mansvet Klička, který měl k dispozici chrámový sbor a orchestr. I tentokrát mělo provedení soukromý ráz a bylo uskutečněno opět v klatovském salónu dr. Nauše.[15] Bližší podrobnosti ohledně interpretace díla bohužel Šmilovský neuvádí. Nevíme ani, kdy vlastně proběhlo, z dalších okolností lze usuzovat, že premiéra kantáty byla konána někdy na počátku podzimu roku 1867. Stejně tak nejsou známa žádná interpretační tělesa, ze souvislostí můžeme usuzovat na účast Kličkova chrámového orchestru a sboru, popřípadě také žákyň jeho soukromé pěvecké školy. Účast Šumavanu lze vyvodit pouze z první osoby plurálu, užité Šmilovským ve zprávě o této kantátě. [16]

Zatímco kompozice Štědrého dne probíhala asi především na přání Šmilovského, sám Měchura si vybral ještě jinou Erbenovu báseň[17] a ještě před započetím kompozice Štědrého dne stihl v neuvěřitelné době třiadvaceti dní – od 6. do 29. dubna 1867 – napsat partituru kantáty První májová noc, op. 97. [18] Partitura pro kvintet vznikla nicméně až později.[19] Sebemenší doklady o provedení této kantáty v Klatovech však chybějí. Šmilovský sice vychvaluje její národní sloh, ale bližší podrobnosti o klatovské produkci zamlčuje a uvádí pouze, že v Praze dílo provedeno nebylo.[20] Stejně tak žádné informace nepodává ani A. Smolák. Nezbývá tedy než předpokládat, že bylo-li vůbec realizováno, konalo se provedení za podobných podmínek jako u Měchurovy první kantáty Pohřeb na Kaňku v roce 1866.

Zásadní význam pro Měchurův další kompoziční vývoj mělo rozhodnutí Mansveta Kličky a jeho syna Josefa (1855-1937) jet s jeho kantátami Štědrý den a Pohřeb na Kaňku do Prahy, kde od poloviny padesátých let sídlil klatovský rodák Jan Ludevít Procházka (1837-1888), spoluzakladatel pražského Hlaholu a organizátor tamního hudebního dění,[21] a předvést mu je. Nedlouho po soukromé produkci Štědrého dne v Klatovech na podzim roku 1867 měl totiž mladý Josef nastoupit – shodou okolností na Měchurovu radu - na pražskou konzervatoř a otec jej sem jel doprovodit. Spojit tuto cestu s návštěvou L. Procházky nebyl problém, a tak otec se synem jednoho blíže neurčeného podzimního večera roku 1867 v Procházkově bytě v Lažanském paláci v Praze ještě v přítomnosti K. J. Erbena přehrávali obě Měchurovy kantáty. Čtyřruční úpravu kantáty si pořídili oba Kličkové sami.[22] Velký ohlas této soukromé produkce u Procházky přispěl rozhodujícím způsobem k tomu, že se L. Procházka se svými přáteli rozhodl nastudovati nejen „Štědrý den“ (…), ale i „Pohřeb na Kaňku“.[23] Procházka ještě ten večer vzkázal Měchurovi na Votín o svém záměru uspořádat koncert Umělecké besedy z jeho děl a požádal jej o zaslání notového materiálu. Měchura svému bývalému klatovskému chráněnci vyhověl, a tak se v neděli 22. března 1868 mohl v žofínském sále v Praze konat koncert, který pro Měchuru znamenal největší umělecký triumf v jeho životě vůbec. Votínský statkář mu byl přítomen, ovšem na své výslovné přání v tajnosti. V první polovině koncertu byl na programu Štědrý den, po přestávce pak Pohřeb na Kaňku. Nejen ohromující účinek obrovského provozovacího aparátu (viz výše), ale zejména následné pochvalné kritiky přispěly k tomu, že se Měchurovo jméno stalo rázem známým a populárním. Ocenění parametrů formální vyváženosti, ale obzvláště národnosti a uměleckosti obou Měchurových skladeb klasifikovalo votínského statkáře ihned do řad národních skladatelů.[24] Ohlasy tohoto koncertu můžeme nalézt i v klatovském týdeníku Šumavan ze dne 4. dubna 1868. Zde v článku Koncert Měchurův v Praze je na poměrně velkém prostoru pomocí citace pražského časopisu Politik nejen přiblížen obsah koncertu,[25] ale dále je tu náležitě vysvětlena i Měchurova cesta k tvorbě v českém jazyce včetně zásluh Šmilovského a M. Kličky na tomto úspěchu, klasifikovaném jako úspěch Měchurův, ale zároveň jako triumf Klatov a jejich hudby v české metropoli.[26]

Motivován tímto obrovským úspěchem, pustil se Měchura v květnu 1868 do kompozice kantáty menších rozměrů Credo mrtvých, op. 102. Celou svoji tvorbu završil skladatel v roce 1870 kompozicí kantáty Rej mrtvých, op. 109 pro sóla, sbor a velký orchestr na text ze čtvrté části lyricko epické básně Alfréd Vítězslava Hálka, kterou však již nestihl dokončit.[27] I v tomto případě byl hlavním jejím iniciátorem A. V. Šmilovský, který Měchuru o Vánocích 1869 seznámil s Hálkovými básněmi. Do své smrti 11. února 1870 měl podle Šmilovského svědectví již hotov náčrt skoro celé skladby.[28] Dovést svoji práci do konce však již nestihl. Téměř symbolicky tak Měchura završil svoji tvorbu žánrem, kterým se v českých hudebních dějinách nejvíce proslavil.