Měchurova kantáta Credo mrtvých – sonda do klatovského hudebního života 1/7

Intenzívní pěstování hudby v rodinném kruhu a pořádání častých veřejných hudebních večerů v domácím salónu mladého Měchuru velmi ovlivnily a spolu s dostatečnou podporou jeho rodiny vedly k tomu, že jeho značné hudební nadání, projevující se již od mládí, bylo dále vzděláváno. Dělo se tak u největších tehdejších pražských autorit, ředitele konzervatoře Friedricha Dionysa Webera (1766–1842) a Václava Jana Tomáška (1774–1850). Jako budoucí právník by však pouze s hudbou nevystačil – gymnaziální studia zahájil v Praze u piaristů na Novém Městě a dokončil je na klatovském gymnáziu. [1]Klatovy byly vybrány především proto, že se nacházely v blízkosti votínského panství, zakoupeného skladatelovým otcem již v roce 1809. Od tohoto roku se život celé rodiny realizoval mezi Prahou a Votínem u Klatov. Jako gymnaziální student se tak Měchura zřejmě poprvé dostal do intenzivnějšího kontaktu s městem, jež mělo v budoucnosti významně ovlivnit jeho život i skladatelskou činnost. Po absolutoriu pokračoval v Praze ve studiu práv a filozofie. V roce 1824 se vrátil opět do Klatov, aby zde vykonal právnickou praxi při městském magistrátu. Po apelátorských zkouškách mohlo dojít v roce 1828 k sňatku s Klárou Häcknerovou, uzavřenému v patronátním kostele votínského panství v Předslavi a Měchura hned nastoupil do funkce justiciára na panstvích votínském, plánickém a zelenohorském, patřících jeho otci. [2]

V roce 1840 se s rodinou přestěhoval do Klatov, aby zde napříště strávil dvanáct let. I když hlavním důvodem změny místa pobytu byla nepochybně nutnost zajistit oběma dětem – Viktoru Janu Leopoldovi a Leopoldině Marii Antonii – slušné vzdělání, znamenal klatovský pobyt pro Měchurův hudebně organizační i kompoziční vývoj značné impulsy. [3]Město Klatovy oproti venkovskému prostředí Votína a Předslavi, kde se Měchura dosud převážně hudebně angažoval, mu svým zázemím a interpretačními možnostmi poskytovalo o poznání více možností. Měchura se poměrně rychle stal středem hudebního dění ve městě a spolupodílel se na většině kulturních akcí, které se tu pořádaly. Oproti venkovu mu zde byli k dispozici nejen jednotliví hudební nadšenci, ale navíc také i četné hudebně interpretační instituce, které ve venkovském prostředí chyběly. Nejvýznamnějším Měchurovým spolupracovníkem se stal vedoucí kapely klatovského pluku kavalerie Filip Schindloecker, jinak výborný violoncellista, hrající v děkanském kostele. Votínskému pánovi byli dále k dispozici chrámový varhaník a učitel zpěvu na gymnáziu Josef Procházka[4], chrámový houslista Jan Klička, kapelník vojenské hudby František Klíma, barytonista a kapelník husarské hudby Josef Kamenec, chrámový tenorista Josef Eil a gymnaziální učitel zpěvu a výborný houslista Filip Kreuss, na jeho hudebních produkcích se podílela i mladá sopranistka Julie Firbassová. Měchura požíval i plné podpory tehdejšího klatovského děkana a hudebního nadšence Františka Jelínka a postupně navázal kontakty i s mladší nastupující generací klatovských hudebníků, jako byli kapelník Josef Klíma a varhaník Mansvet Klička, od roku 1860 ředitel kůru děkanského kostela.[5] Dále využíval městského ochotnického divadla, umístěného od roku 1842 v budově bývalého jezuitského semináře, a zejména jeho asi dvacetičlenného orchestru[6] stejně jako hudebníků Schindloeckerovy kapely.

Díky všem těmto svým spolupracovníkům mohl v Klatovech rozvinout všestrannou hudební činnost, jak na poli orchestrální, tak komorní hudby. Vrchol hudebního dění Klatov tvořily tehdy Měchurovy tzv. velké koncerty, konané minimálně dvakrát do roka, na nichž spoluúčinkovali hudebníci ze širokého okolí.[7] Měchura dále zajišťoval hudební doprovod představení v městském divadle (otevřeno v roce 1842 za jeho účasti), spoluúčinkoval či přímo pořádal četná dobročinná vystoupení ve prospěch místních chudých apod. Vedle těchto veřejných produkcí se zámecký pán samozřejmě účastnil také četných soukromých hudebních večerů. Jednalo se zejména o tzv. večerní hudební zábavy, pořádané jak děkanem Jelínkem v sále farní budovy tak městským fyzikem (lékařem) dr. Janem Naušem v jeho soukromém bytě. Některá představení tohoto typu se odehrávala i v klatovských hostincích U zlaté koule na náměstí (čp. 65/I.) nebo U bílé růže (čp. 64/I.).[8] Měchura produkce sám řídil, popřípadě hrával party chybějících žesťových nebo dřevěných nástrojů na harmonium a seznamoval se zároveň se zvukem hudebního ansámblu, který po svém odchodu z Prahy na Votín v roce 1824 neměl k dispozici. Krom orchestrálních ouvertur, hraných v divadle, byly na repertoáru významné Mozartovy opery (Figarova svatba, Don Giovanni, Kouzelná flétna, Cosi fan tutte), Haydnova oratoria (Die Schöpfung, Die Jahreszeiten, Die sieben letzten Worte), Beethovenův Christus am Ölberg, Mendelssohnův Paulus aj., většinou v Měchurových úpravách pro místní provozovací podmínky a zřejmě v německém jazyce. Vokální složku zajišťoval dle potřeby mužský sbor gymnaziálních studentů.[9] Dle A. V. Šmilovského produkce ty vynikaly přesností, neboť jindy dobrotivý Měchura neodpustil ani nejmenší chybičky a každý se před ním třásl (…) a jakmile vzal taktovku do ruky, byl tyranem, jenž ničeho neodpustil.[10] Vrcholem klatovského hudebního života celého dvanáctiletí bylo bezpochyby provedení Měchurovy opery Der Schild v roce 1845 v klatovském divadle a posléze na klatovském děkanství.[11] Čilý kulturní ruch trval ve městě do roku 1848, poté z politických důvodů ustal.[12]

Smrt skladatelova otce v roce 1852 a s ní související převzetí správy votínského panství vedly k Měchurovu trvalému přesídlení na Votín. Bouřlivý rozvoj českého kulturního a společenského života v Klatovech po roce 1860, dosud orientovaných spíše německy, tak sledoval většinou zpovzdálí svého sídla a podílel se na něm pouze dílčím způsobem. V letech 1850–55 se dokonce kompozičně odmlčel zcela,[13] ve druhé polovině padesátých let se pak věnoval převážně kompozici duchovní hudby. V souvislosti s rozvíjejícím se českým živlem v Klatovech se votínský statkář dostává do rozpolceného postavení. Zatímco progresívní hudební a kulturní trendy ve městě byly neseny ve znamení českosti a k této orientaci se přikláněla také většina Měchurových klatovských přátel, orientace jeho rodiny zůstala jednoznačně německá a v rámci přiostřujícího se boje mezi českou a německou kulturou v šedesátých letech se tato situace stávala neúnosnou.[14] Spříznění Měchury s klatovskou českou inteligencí sňatkem jeho syna Viktora Jana s dcerou klatovského lékaře Jana Nauše Františkou v roce 1864 situaci rozhodně nezklidnilo, ale přispělo k obnovení jeho kontaktů s děním v Klatovech. Od poloviny šedesátých let na popud klatovského učitele Aloise Vojtěcha Šmilovského skládal i na české texty, zejména sborové skladby pro místní pěvecký spolek Šumavan. Vycházel tak vstříc rozmachu sborového zpěvu ve městě. Vrcholem Měchurovy tehdejší tvorby jsou jeho kantáty Pohřeb na Kaňku a Štědrý den na české texty Šmilovského a Erbena, komponované v letech 1866–67. Zásluhou Mansveta Kličky a jeho syna Josefa byly obě provedeny na koncertě Umělecké besedy v Praze 22. března 1868 pod vedením Ludevíta Procházky, syna klatovského varhaníka. Koncert, na němž účinkoval obrovský aparát čítající kolem 330 hudebníků (220 zpěváků, 90 členů orchestru, mj. 19 prvních houslí a 9 kontrabasů), znamenal vrchol Měchurovy umělecké činnosti a popularity. Obrovský úspěch, stejně jako kritiky nešetřící chválou vedly k Měchurovu rozhodnutí začít komponovat českou operu. Stala se jí Marie Potocká, první česká opera na ruský námět, komponovaná v roce 1869.[15] Votínský skladatel ji však mohl slyšet pouze v soukromém nastudování v Klatovech necelý měsíc před svojí smrtí 15. ledna 1870. Jejího ne příliš úspěšného provedení v pražském Prozatímním divadle pod taktovkou Bedřicha Smetany 13. ledna 1871 se již nedožil, zemřel totiž na Votíně 11. února 1870. Jeho pohřeb o čtyři dny později na předslavském hřbitově se hojnou účastí všech významných kulturních osobností institucí Klatov a okolí stal manifestací tehdejšího regionálního českého spolkového života.