Gaudeamus Brno dnes uvede sborové skladby soudobých skladatelů

Program koncertu

1. František Emmert: Cantate Domino (brněnská premiéra)

2. Pavel Sýkora: Pět variací na jméno

3. Jan Valušek: Píseň podzimu na verše Jana Skácela (premiéra)

4. Vítězslava Kaprálová: Navždy. Cyklus písní na slova
5. Čarka a V. Nezvala, op. 12

6. Vítězslava Kaprálová: Sbohem a šáteček na slova V. Nezvala, op. 14

7. Jiří Najvar: Fiat lux (premiéra)

8. Petr Řezníček: Milostné akvarely na slova Oldřicha Mikuláška

9. Evžen Zámečník: Jak se máme chovati na text Jaroslava Haška

O autorech

František Emmert (1940–2015) byl jedním z nejvýznamnějších a nejplodnějších brněnských skladatelů 2. poloviny 20. století. Studoval klavír (u prof. Lva Esche) a soukromě kompozici na Pražské konzervatoři (u Jana Zdeňka Bartoše). Ve studiu skladby pokračoval na JAMU v Brně u prof. Jana Kapra a v rámci umělecké aspirantury u prof. Miloslava Ištvana. Po skončení aspirantury byl přijat na JAMU jako odborný asistent pro hudební teorii, kde od roku 1975 vyučoval hlavní obor skladba. Roku 1991 byl habilitován na docenta, v roce 2006 jmenován profesorem JAMU. Patřil k nejúspěšnějším pedagogům kompozice, jeho kompoziční třídou prošla celá řada současných autorů artificiální hudby. Emmert se dobral ke stylu tvořícímu jakousi alternativu k "brněnské kompoziční škole" reprezentované zejména tvůrci racionálně či numericky komponované hudby. Skladatelsky se prosadil především v oblasti symfonické, jeho 25 dokončených symfonií jej řadí do čela českých symfoniků druhé poloviny 20. století. Komorní a vokální hudba posledních dvaceti let je postupně prostoupena duchovní inspirací katolickou vírou a mystikou. Cantate Domino canticum novum pro smíšený sbor a capella vzniklo na počátku roku 2009. Moderní zhudebnění textu 98. žalmu (Zpívejte Hospodinu píseň novou) využívá mj. aleatorních kompozičních postupů. Skladba byla věnována sbormistryni Daše Karasové-Briškárové a Pěveckému sboru Gaudeamus Brno, který ji poprvé provedl na Festivalu sborového umění v Jihlavě roku 2014.

Skladatel Pavel Sýkora (*1963) vystudoval český jazyk a literaturu, latinu a hudební vědu na Filozofické fakultě UJEP (dnes Masarykovy univerzity) v Brně. Svá studia zakončil roku 1989 disertací Claudio Monteverdi. Souboj Tankreda s Klorindou (vyd. knižně roku 2011). Od roku 1990 působí P. Sýkora pedagogicky na Konzervatoři v Brně, kde vyučuje hudebně historické a estetické předměty, externě přednáší rovněž na Ústavu hudební vědy Filosofické fakulty Masarykovy university. Sýkorův vědecký zájem se soustřeďuje na hudbu v období pozdní renesance a raného baroka, tvorbu Jacoba Handla-Galla a Claudia Monteverdiho. Skladatelské činnosti se Pavel Sýkora věnuje spíše příležitostně, přičemž se do jeho skladeb nezřídka promítá zájem o klasickou antickou literaturu a staré kompoziční techniky. Tak je tomu i v případě jeho Pěti variací na jméno (1997), komponovaných na originální řecký text čtyřverší z Aischylovy tragédie Upoutaný Prométheus (Prometheus desmotes).

Nejmladší generaci na koncertě zastupuje skladatel a sbormistr Jiří Najvar (*1990). Studoval kompozici na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, kde jako stipendista Českého hudebního fondu v roce 2011 absolvoval slavnostním koncertem s Moravskou filharmonií Olomouc. Během konzervatorních studií získal opakovaně ocenění v mezinárodní skladatelské soutěži Generace a jeho skladby zazněly na festivalech Hudební současnost a Janáčkův Máj. Ve studiu kompozice dále pokračoval na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně pod pedagogickým vedením Dana Dlouhého a svůj hudební rozhled rozšířil také o sbormistrovství ve třídě Lubomíra Mátla a Blanky Juhaňákové. Najvarova tvorba čítá desítky sborových a vokálně-instrumentálních skladeb (na světské i duchovní texty), které byly premiérovány převážně na Moravě. V rámci poznávání nových skladebných metod také vytvořil řadu elektroakustických a experimentálních kompozic. Na žádost Pěveckého sboru Gaudeamus zkomponoval Jiří Najvar v létě minulého roku kontemplativní skladbu Fiat lux (Budiž světlo) pro sóla a smíšený sbor a capella, krátký třídílný cyklus na biblické duchovní texty: Gloria Patri, Lux aeterna a Ubi caritas.

Dalším mladým skladatelem je Jan Valušek (*1984). Narodil se a vyrostl v Olomouci v rodině básníka Rostislava Valuška, duchovního Československé církve husitské. Od dětství se věnoval se hře na různé nástroje, účinkoval v dětských sborech, soukromě se vzdělával ve hře na klavír u Reginalda Kefera a studoval zpěv u Hany Keferové, pod jejímž vedením byl v letech 2004–2006 několikrát oceněn v celostátních pěveckých soutěžích. Absolvoval obor hudební věda na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v současnosti působí jako člen sboru opery Národního divadla v Brně. V minulých letech se s úspěchem setkalo Valuškovo oratorium O duších, andělech a naději (2007) a Missa mexicana (2015). Impresionisticky laděný čtyřdílný sborový cyklus Píseň podzimu pochází z roku 2008 a byl inspirován verši brněnského básníka Jana Skácela.

Život a působení skladatele Petra Řezníčka (*1938) jsou spjaty především s brněnským rozhlasem. V brněnském studiu zakotvil nejprve jako hudební režisér, po roce 1978 působil jako šéf umělecké realizace hudebního vysílání. Coby režisér spolupracoval rovněž s řadou českých i zahraničních gramofonových společností, pro něž uskutečnil řadu úspěšných nahrávek. Neméně významným oborem Řezníčkova působení se stala ovšem též jeho činnost kompoziční a sbormistrovská. Po maturitě na gymnáziu v rodném Hradci Králové studoval v letech 1956–62 klavír, dirigování a skladbu na brněnské konzervatoři (ve skladbě byl žákem Zdeňka Blažka), posléze pokračoval ve studiu kompozice na Janáčkově akademii múzických umění u Theodora Schaefera a Ctirada Kohoutka. Od roku 1962 působil jako sbormistr Brněnského vysokoškolského sboru, která od roku 1965 vyústila v trvalou spolupráci s komorním sborem Brněnských madrigalistů a jeho uměleckým vedoucím Josefem Pančíkem. Zde zastával Řezníček funkci druhého sbormistra a dramaturga. Tomuto tělesu věnoval také velkou část svých sborových děl, která se vyznačují citem pro vokální linii, zároveň však soudobou hudební řečí, v níž je přesvědčivě využito technických i zvukově barevných možností lidského hlasu. Z Řezníčkových sborových kompozic si zaslouží zmínku Magnificat (1969), Ignis aeternus (1972), Atomus servus pacis (1974) či Requiem (1996). Pět Milostných akvarelů na básně moravského barda Oldřicha Mikuláška pochází z roku 1971. Dílo bylo původně komponováno pro komorní sbor Brněnských madrigalistů se sbormistrem Josefem Pančíkem, který dílo premiéroval a pořídil rovněž jeho zvukový snímek.

Skladatel, houslista a dirigent Evžen Zámečník (*1939) pochází z rodiny lidového hudebníka, po maturitě studoval na brněnské konzervatoři housle u Josefa Holuba a Aloise Melezinka a skladbu u Zdeňka Blažka. V 60. letech byl angažován jako houslista v orchestru tehdejšího Státního divadla (nyní Národního divadla) v Brně, posléze přešel do Státní filharmonie Brno. Ve studiu skladby pokračoval na JAMU (1963–68) u Jana Kapra, v rámci stipendijního pobytu na Státní hudební vysoké škole v Mnichově u Güntera Bialase (1968 –70) a na AMU jako externí aspirant u Jiřího Dvořáčka (1974–79). V roce 1982 založil Evžen Zámečník soubor Brno Brass Band, jehož byl dlouholetým uměleckým vedoucím a dirigentem. V letech 1994–2002 byl ředitelem brněnské konzervatoře a dirigentem jejího studentského dechového orchestru. Zámečníkův kompoziční styl byl zprvu blízký neoklasicismu, později se obohacoval o soudobé skladebné techniky. Převažuje v něm vždy tendence k bezprostřednímu výrazu hudební řeči a zjevná radost z melodické invence a vůbec muzicírování. Zámečníkova skladba Jak se máme chovati pro smíšený sbor a capella z roku 1983 je humornou groteskou na slova Jaroslava Haška. Při zhudebňování Haškovy parodie na společenské katechismy a různé příručky slušného chování sáhnul Evžen Zámečník ke vtipným narážkám na skladebné postupy liedertafelového sborového slohu, na jeho banality v harmonii, ve vedení hlasů či v textové deklamaci. Dílo bylo psáno pro Brněnský akademický sbor.

Koncert bude doplněn dvěma písňovými cykly předčasně zesnulé brněnské skladatelky Vítězslavy Kaprálové (1915 – 1940): Navždy, op. 12 na slova Jana Čarka a Vítězslava Nezvala (komp. 1936–37) a Sbohem a šáteček, op. 14 na verše V. Nezvala (komp. 1937). Písně zazní v provedení sólistky opery Národního divadla v Brně, sopranistky Jany Tajovské Krajčovičové a klavíristky Kristýny Znamenáčkové, studentky Janáčkovy akademie múzických umění a nedávné vítězky Soutěže nadace Bohuslava Martinů.