Janáčkova akademie slaví šedesátiny

Ano, kromě samotných studentů JAMU, kteří se aktivně na přípravě i oslavě samé podíleli, se k dění oslav kromě Filharmonie Brno zapojily i spojené brněnské sbory sestavené symbolicky ze členů Brněnského akademického sboru a Pěveckého sboru Gaudeamus Brno. Navíc se tyto sbory představily ve druhé části koncertu, kdy byla uvedena ojedinělá světová premiéra nedokončeného díla Vítězslavy Kaprálové, které přepsal a v nutných detailech upravil a v intencích autorčiny orchestrální skici zinstrumentoval student kompozice na JAMU Martin Kostaš (pedagogické vedení prof. Arnošt Parsch). Podnětem k tomuto uměleckému počinu na Hudební fakultě JAMU byla kanadská hudební společnost The Kapralova Society, která projekt prvního veřejného provedení díla Vítězslavy Kaprálové „Ilena“, op.15, také finančně podpořila.

Ale vše postupně. Na slavnostním koncertě zazněla celkem tři díla soudobé hudby. První část koncertu obstarala pouze Filharmonie Brno, pod vedením dirigentů z řad studentů JAMU a sólistky na flétnu, která se ujala nelehkého úkolu zvládnout úvodní skladbu z pera děkana hudební fakulty Iva Medka. Úkol byl o to těžší, že ji napsal pro vynikající flétnistku amerického původu žijící v Německu Carin Levine, která ji v roce 2005 spolu s Janáčkovou filharmonií Ostrava uvedla v premiéře na mezinárodním festivalu Pražské premiéry v dubnu 2005. Dílo tedy veskrze současné zaznělo pod taktovkou Ondreje Olose (pedagogické vedení doc. Emil Skoták) a náročné úlohy sólistky na flétny se ujala Kristina Vaculová (pedagogické vedení doc. Václav Kunt).

Druhým dílem z pera Bohuslava Martinů Symfonie č. 4 přednesla opět Filharmonie Brno, tentokrát za řízení Jakuba Žídka (pedagogické vedení doc. Rostislav Hališka). Nejsem ani znalec či odborník, ale pocitově mě první dílo oslovilo srozumitelností sdělení. Škoda, že od soudobé hudby nelze očekávat příliš melodičnosti a harmonie (zřejmě to odráží současný svět), ale na pár moderních děl, které jsem měl tu čest vyslechnout na mě působilo sdělení autora poměrně srozumitelně, dokonce místy i v porovnání s jinými současnými skladbami, líbivě. A ze symfonie č. 4 Bohuslava Martinů čišela radost z konce II. Světové války, naděje na návrat domů, možná trochu pochybně mi to bezděky připomnělo některé budovatelské filmy počáteční poválečné éry, které jsou též plny nadšení, elánu a optimismu. Ze skromného hodnocení je patrný kontrast obou děl uvedených v první části navzájem, což zřejmě bylo záměrem v rámci slavnostního koncertu.

Po přestávce došlo k velké přehlídce studentů JAMU při již výše zmíněném provedení světové premiéry díla Vítězslavy Kaprálové „Ilena“. Kromě toho, že Filharmonii Brno a spojené brněnské sbory BAS a Gaudeamus dirigoval Ondřej Tajovský (pedagogické vedení odborný asistent MgA. Jan Zbavitel), vedl sólisty, též studenty JAMU, a to sopranistku Irenu Lukáčovou (pedagogické vedení doc. Marta Beňačková), tenoristu Václava Bartla a basistu Martina Frýborta (pedagogické vedení odborný asistent MgA. Zdeněk Šmukař). A tu, kterou bylo možno vidět na pódiu až při závěrečném děkování, jež připravila k vystoupení spojené smíšené pěvecké sbory BAS a Gaudeamus, studenku JAMU, sbormistryni Katarínu Mašlejovou (pedagogické vedení doc. Josef Pančík), která pochází ze Slovenska, tudíž je jí blízká jak slovenština, která pochopitelně v díle od spisovatelky Ľudmily Podjavorinské zaznívá. Tak je, mimochodem druhé sbormistryni BASu, i bližší naturel uvažování a vyjádření spisovatelky v baladě Lesní panna, zvláště jde-li po textu a vyžaduje-li přesnou výslovnost a artikulaci od sboristů, ale i výraz ve skladbě samé. Vzhledem k tomu, že sbory v Brně jsou obsazeny sboristy mluvícími česky a spíše mladšími, nebylo jistě jednoduché zvládnout slovenské texty, které jsou ve většině pasáží zpívány ve vysokém tempu a co naplat, po rozdělení Československa znalost slovenštiny především u mladých lidí upadá. Uvedení tohoto díla jistě přispělo též k uvědomění si česko – slovenské vzájemnosti minimálně v oblasti kultury. Dokladem je toho koneckonců i JAMU, kde v současnosti studuje i velká skupina nadaných studentů ze Slovenska.

Dílo Vítězslavy Kaprálové v úpravě Martina Kostaše sice nebylo tak líbivé, možná by se slušelo napsat, tak radostné či jásavé, jako symfonie č. 4 od Bohuslava Martinů, není se čemu divit, dílo mělo navodit atmosféru tajemna, či určité mystérie, čehož bylo výrazovými prostředky zcela jistě dosaženo. S ohledem na velký technický problém stísněného prostoru Besedního domu, kde pódium bylo plně obsazeno symfonickým orchestrem vpředu se sólisty a dirigentem, byly spojené pěvecké sbory o síle asi 80 zpěváků vtěsnány na balkóny po stranách podél podia. Přesto byla koordinace sólistů, sborů a symfonického orchestru dobrá, pouze zřejmě díky malé prostoře sálu Besedního domu, a tím i akustické omezenosti, nebylo vždy sborům dobře rozumět.

I přes tuto maličkost je třeba konstatovat, že se koncert k 60. výročí JAMU vydařil, a to za vydatného přispění vlastních studentů, tedy i pedagogů školy, že se oslav mohla zúčastnit jak Filharmonie Brno, tak i pěvecké sbory, mezi gratulanty tedy nechyběla ani Unie českých pěveckých sborů. Ano, děkujeme škole, že věnuje pozornost sborovému zpěvu a na škole se vyučuje dirigování sboru a sborům na Moravě, a to i amatérským se věnuje stále více sbormistrů, studentů JAMU, ale i sbormistrů absolventů JAMU, tedy skutečných profesionálů. Je to řehole, která nenese žádné finanční výhody a větší ocenění společnosti, spíše vlastní uspokojení z dobře vykonané práce. Přitom české a moravské sbory jsou v zahraničí často vyhledávány pro svou pestrost repertoáru a kvalitu vedení, na čemž mají zásluhu právě vysoké školy včetně našeho jubilanta.