Jan Hanuš: In memoriam

Dramaturgie této poměrně slušně navštívené produkce byla připravena z hudebního hlediska ne zcela šťastně, lze ji však odůvodnit technickými okolnostmi koncertu. Ten byl zahájen cyklem Tři chvály Nejsvětější svátosti, op. 65/VI, pro zpěv (sóla nebo sbor), varhany a smyčce (ad lib.), vzniklé postupně v letech 1977 (2. O salutaris hostia) a 1980 (1. O quam suavis a 3. Panis angelicus), v programu chybně uvedeným jako Tři hymny k Nejsvětější svátosti. Další skladbou večera byl a capellový cyklus Flos florum (1. Ave Maria, 2. Salve Regina, 3. Flos florum) z roku 1992. Toto seřazení skladeb v úvodu koncertu poskytlo čas pro přemístění orchestru z prostoru před obětním stolem na chrámový kůr, odkud byla posléze provedena již zmíněná Koncertantní symfonie. Po ní následovalo opět „zespoda“ zpívané a capellové Pater noster (část z Hanušova Requiem, op. 121), aby koncert uzavřela Píseň bratra Slunce, op. 100, pro smíšený sbor, varhany a smyčce.

Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, která koncert pořádala, a s jejímž historickým vývojem byl Hanuš od roku 1939 nedílně spjat, zvolila za interprety tohoto večera tělesa Piccolo coro a Piccola orchestra Marka Valáška. Tuto volbu lze označit za logickou, neboť vedle pražského komorního sboru Laetitia a několika dalších souborů se právě Marek Valášek se svým ansámblem věnuje interpretaci skladeb Jana Hanuše pravidelně. Jinou otázkou je, zda pro velký a náročný prostor kostela sv. Ludmily nemělo být sborové těleso rozšířeno o několik dalších zpěváků. Nepříjemnou akustickou vlastností tohoto jinak nádherného prostoru je totiž špatný ozev hlubších frekvencí (jak říkají hudebníci, „požírá basy“), takže zejména během skladeb vokálně-instrumentálních, kdy jeden ze tří basů pravidelně odcházel zaujmout své místo v instrumentální složce, byla absence sborového fundamentu až nepříjemně patrná. V dynamicky vypjatých plochách byl pak nad smyčci a varhanami slyšet už jen jasně se prosazující soprán. A to je vzhledem k časté Hanušově zajímavé polyfonní práci se středními hlasy sboru velká škoda.

Provedení koncertantní symfonie, poměrně náročné skladby, s exponovaným partem varhan i tympánů, lze jen pochválit. Dirigent spolu s varhanním virtuosem, Pavlem Černým, nalezli i při relativně malém obsazení smyčců (vzhledem ke stísněným prostorovým možnostem ludmilského kůru lze vyslovit obdiv nad důmyslným využitím každého volného místečka tak, aby se celé těleso i s harfou a tympány k varhanám vešlo) dobré dynamické a barevné vyvážení a celá skladba tak působila ve zvuku kompaktně a celkový dojem nezkazilo ani nehezké rozladění houslí ve vysoké poloze v druhé větě, drobný kolaps ve violoncellu před koncem třetí věty, ani chvilkový rytmický nesoulad během obtížné fugové části uvozující třetí větu. Závěrečné akordy symfonie tak vyzněly velebně a majestátně a skladba i její provedení si tak zasloužily obdivný aplaus obecenstva.

Před závěrečnou skladbou večera pronesl Marek Valášek několik slov o vztahu svém a svých spoluhráčů k této skladbě. Autor dílu připsal op. 100, podle slov Marka Valáška úmyslně, podle skladatelových pamětí (vyšlých pod názvem Labyrint svět v roce 1996) „shodou okolností“. Jan Hanuš k němu poznamenal: „Je to i v mém životě předěl, od něhož budu napříště vědomě psát své poslední dílo jevištní, poslední symfonii, poslední mši, poslední smyčcový kvartet... Bratře hudebníku – memento mori.“ Jan Hanuš požádal v posledním roce svého života Marka Valáška, aby tuto skladbu provedl při jeho pohřbu. Ač zaskočen náhlým skladatelovým skonem na konci července 2004 a momentálně indisponován, ujal se mladý dirigent se svým tělesem vystoupení během pohřbu Jana Hanuše. Za definitivní splnění daného slibu označil však teprve nynější provedení Písně bratra slunce, které bylo citlivé a vroucí a tvořilo tak důstojný závěr celého koncertu.

Skladatelskému sdružení Přítomnost patří velký dík za to, že neváhalo věnovat svému zemřelému členu v roce jeho nedožitého významného výročí tuto vřelou vzpomínku, o to více i proto, že Janu Hanušovi a jeho skladebnému úsilí bylo dosud nesporně věnováno o mnoho méně pozornosti, než by si zasloužil. Doufejme tedy, že budeme mít stále více podobných příležitostí k setkání s osobností a dílem Jana Hanuše.