To, co je v mém díle dokonalé, bylo diktováno Duchem, co je slabé, mohu podepsat já.

Prostředí, ve kterém se narodil, ovlivnilo autora hudebně natolik, že se ani on nemohl vyhnout povolání hudebníka. Hudebníky a učiteli byli totiž skladatelův praděd Ignác Foerster (1774 - 1827), děd Josef Foerster (1804 - 1827). Strýcové skladatelovi byli také hudebníky - byl to Antonín Foerster (1837 - 1926), který odešel do Slovinska a nevlastní strýc Karel Foerster (1855 - 1921), který byl varhaníkem ve Znojmě a regenschorim v Moravských Budějovicích. Působili v okolí Libáně - Osenic a Dětenic.

Narodil se 30. prosince 1859 na Velkopřevorském náměstí 1 - v paláci Hrzánovském, dříve Mettychů z Čečova. Na domě je pamětní deska. Otec Josef Foerster (1833 - 1907) byl varhaníkem v kostele svatého Vojtěcha na Novém Městě, později byl kapeníkem ve svatovítském chrámu; také skladal, především chrámovou hudbu, učil na učitelském ústavu a na pražské konzervatoři - a byl dokonce 1. prosince 1892 zvolen mimořádným členem, 30. listopadu 1901 řádným členem České akademie věd a umění císaře Františka Josefa I. Maminka Marie, rozená Hladíková (1838 - 1878) byla rovněž hudebně nadaná. Byla dcerou lichtenštejnského knížecího revírníka z Říčan. Také sourozenci Josefovi - Marie, Anna, Viktor a Božena měli hudební nadání. Podle některých pramenů pocházel ze sedmi dětí. - Jeho bratr Viktor (1867 - 1915) byl malíř - na průčelí kostela Panny Marie Sněžné v Praze je mozaika Madony, kterou vytvořil Viktor Foerster. - Mládí prožíval Josef Bohuslav v blízkosti kostela svatého Vojtěcha, kde později rodina bydlela: bydleli tehdy v Pštrossově ulici. Na domě je také pamětní deska. Zde se mohl, jak sám později popisoval ve své knize „Poutník“, seznámit s různými osobami a událostmi tehdejšího kulturního života. Například byl přítomen ve svých devíti letech slavnosti položení základního kamene Národního divadla, nosil vzkazy od otce Bedřichu Smetanovi (1824 - 1984). Při slavnostních příležitostech na kůru zpívali význační umělci a mnozí další hudebníci rodinu Foersterovu navštěvovali.

I když si tatínek přiliš nepřál, aby děti pokračovali v rodinné hudební tradici, poskytl jim všem hluboké hudební vzdělání. Josef Bohuslav se učil hře na klavír v klavírním ústavu, dědeček Foerster ho učil hře na violoncello. Na varhany ho učil varhaník z kostela svatého Jindřicha Josef Cainer (1837 - 1917).

V letech 1871 až 1875 studoval na gymnáziu ve Spálené ulici a pak do r. 1878 studoval na vyšší reálce. Zajímaly ho především hudba, literatura a kreslení. Ještě před koncem středoškolských studií napsal svoji první skladbu - píseň pro svou matku. Ta ale krátce před jeho maturitou zemřela.

Protože si otec přál, aby měl praktické povolání, začal v r. 1878 studovat chemii na německé technice v Husově ulici č.5. Ale už následujícího roku přešel na varhanickou školu, jejímž ředitelem byl významný hudebník a pedagog František Zdeněk Skuherský (1830 - 1892) a dalšími jeho učiteli byli Adolf Průcha (1837 - 1885) a František Blažek (1815 - 1900). Při premiéře Smetanovy „Libuše“ při otevření Národního divadla 11. června 1881 zpíval ve sboru první bas. Varhanickou školu ukončil úspěšně v r. 1882. Tehdy napsal „Pět písní ve slohu národním pro baryton“.

Po absolutoriu získal po svém otci místo varhaníka po svém otci, který již řídil kostelní orchestr v chrámu svatého Víta. Pilně skládal. Z r. 1883 pochází například jeho „I. klavírní trio“.

Jako člen zpěváckého spolku „Hlahol“ doprovázel Bedřicha Smetanu na jeho poslední cestě.

V r. 1884 začal pracoval jako hudební referent v Grégrových Národních listech, kam psal až do roku 1892, a kde hájil především dílo Bedřicha Smetany. Ve školním roce 1885 až 1886 byl zároveň i učitelem zpěvu na malostranském a smíchovském gymnáziu.V tomto období napsal další písně „Písně jarní a podzimní“ a další skladby pro klavír „Allegro a Scherzo“, „Miniatury“ a „Jarní nálady“.

V r. 1887 debutovala v Národním divadle teprve osmnáctiletá sopranistka Berta Lautererová (1869 - 1936). Svým zpěvem zaujala nejen obecenstvo, ale i mladého Foerstera. Hned příštího roku - 1. září 1888 uzavřeli spolu u svatého Vojtěcha sňatek. Za tři měsíce po svatbě paní Foersterová zpívala Taťánu v „Evženu Oněginovi“ Petra Iljiče Čajkovského (1840 - 1893), kdy skladatel stál za dirigentským pultem. Její podání pochválil ve smyslu, že je to nejlepší Taťána nebo, že zcela vyhovuje jeho představě. - S Čajkovským zůstal Foerster v písemném styku až do Čajkovského smrti.

B r. 1888 spatřila světlo světa jeho „I. symfonie“ i jeho „I. smyčcový kvartet“, písně „Petrklíče“ a sbor „Hymnus andělů“.

V letech 1889 až 1892 byl ředitelem kůru v kostele Panny Marie Sněžné.

V r. 1890 napsal studii o norském skladatelovi Edvardu Griegovi (1843 - 1907), s kterým si pak dopisoval a věnoval mu „Trio f-moll pro housle, violoncello a klavír“.

V letech 1890 až 1891 vznikla jeho první opera, věnovaná jeho manželce, „Debora“ na libreto Jaroslava Kvapila (1868 - 1950) podle divadelní hry rakouského dramatika Salomona Hermanna von Mosenthala (1821 - 1870) o lásce židovské dívky a křesťanského statkáře v době, kdy tyto sňatky nebyly možné.

Z roku 1892 pochází jeho církevní skladba „Stabat Mater“ (Stála Matka) z velikonočního období liturgického roku.

V r. 1893 odešli Foerstrovi do Hamburku, protože paní Berta Foersterová tam získala 1. září angažmá v Novém městském divadle, a její manžel tam za ní odejel v prosinci. V hamburském divadle byl tehdy hlavním dirigentem významný rakouský skladatel a rodák z Kaliště u Jihlavy Gustav Mahler (1860 - 1911), se kterým Foerster uzavřel přátelství. Vedle Čajkovského, Griega a Mahlera si později po jeho emigraci ze Sovětského svazu dopisoval i s ruským skladatelem Alexandrem Glazunovem (1865 - 1936). V Hamburku Foerster nejdříve působil jako novinář v časopisech Hamburger freie Presse (Hamburské svobodné noviny) a Hamburger Nachrichten (Hamburské zprávy). Od r. 1900 vyučoval na tamější konzervatoři hře na klavír. Jinak pilně skládal. Jaroslav Kvapil například vzpomínal, že jakmile se Foerster dozvěděl o jeho dramatické pohádce „Princezna Pampeliška“, že mu hned zkomponoval meziaktní hudbu, i když ta se tak často z důvodů šetrnosti v Národním divadle při provozování pohádky nehrála.

Z Foersterových významných skladeb byla III. symfonie, s podtitulem “Život“, o níž se uvádí, že je to meditace o životě a smrti. Premiéru této symfonie řídil v Hamburku Gustav Mahler. Dále Foerster napsal za hamburského pobytu orchestrální svitu „Cyrano de Bergerac“. Napsal například ještě scénickou hudbu k pohádce „Šípková Růženka“. Napsal i řadu písňových a komorních skladeb. Dříve nežli Leoš Janáček (1854 - 1928) použil básně Jaroslava Vrchlického „Amarus“ pro svou kantátu, užil Vrchlického veršů Foerster pro svůj melodram „Amarus“ z r. 1897. V Hamburku vznikla jeho opera „Eva“ na náměty dramatu Gabriely Preissové „Gazdina roba“ a na vlastní libreto o venkovské švadleně, která odejde od muže k milenci, následuje ho za prací a nakonec skončí sebevraždou.

V r. 1897 byl Foerster zvolen dopisujícím členem České akademie věd a umění císaře Františka Josefa I.

Jelikož zakladatel České akademie Josef Hlávka (1831 - 1908) byl jednak prezidentem Akademie, ale také předsedou IV. třídy Akademie, která se týkala umění - slovesného, hudebního i výtvarného, a mnoho umělců trávívalo své dny v Hlávkově zámku v Lužanech u Přeštic. Později po Hlávkově smrti tam jezdívali umělci rovněž, protože Hlávka odkázal zámek své nadaci. O Foersterově pobytu na lužanském zámku svědčí například Foerstrova kresba, na níž se můžeme přesvědčit i o jeho velkém výtvarném talentu.

O prázdninách cestoval po Čechách, často s bratrem Viktorem, a na těchto cestách si dělal náčrtky a obrázky.

I když si velice přál dostat se domů do Čech, nepodařilo se mu to, protože jeho manželka získala angažmá ve Vídeňské dvorní opeře (nyní Wiener Staatsoper), ale Foerster sám musel zůstat v Hamburku z důvodu pracovních závazků ještě dva roky - do Vídně se přestěhoval až v r. 1903. Opět ve Vídni učil na Neues Konservatorium (Nová konzervatoř) - od jejího založení v r. 1909 - a k jeho žákům patřil budoucí maďarský dirigent György Széll (1897 - 1970). Byl také referentem novin „Die Zeit“ (Čas).

V r. 1906 se manželům Foersterovým narodil syn Alfréd (1905 - 1921), ale r. 1907 mu zemřel otec.

Foerster v té době složil mezi jiným „IV. symfonii - elká noc“, symfonickou báseň „Legenda o štěstí“, „I. a II. houslový koncert“ a dokočil operu „Jesika“ na motivy Shakespearova „Kupce benátského“ a na libreto Jaroslava Vrchlického (1853 - 1912). Napsal písňové cykly, mezi jiným na slova básníka Josefa Merhauta (1863 - 1907) „Pohádka o dlouhé touze“.

R. 1909 oslavil své padesátiny a r. 1910 vyšla kniha muzikologa a Foersterova přítele Zdeňka Nejedlého (1878 - 1962) „J. B. Foerster“, která podnítila zájem o dílo skladatelovo. V důsledku toho vyšly ve Vídni i v Praze tiskem Foerstrovy skladby. Jeho dílo propagoval rovněž významný český skladatel Oskar Nedbal (1874 - 1930), který v té době ve Vídni působil. Ve Vídni pořádal Foerster přednášky o hudbě pro českou menšinu, byl r. 1912 zvolen starostou Pěvecké župy vídeňské a v r. 1913 byl jmenován čestným členem spolku „Lumír“.

V letech 1908 až 1909 napsal „Skladby pro mého synáčka“. Při své písňové tvorbě skládal Foerster na básně mnohých našich básníků. Z vídeňského období jsou to „Písně na slova Karla Hynka Máchy“ z r. 1909, ale v r. 1936 napsal kantátu na Máchův „Máj“. Dalšími básníky, jejichž verše zhudebnil, byli například Alexandr Sergejevič Puškin (1799 - 1837) „Šest písní na básně Puškinovy“, dále Jan Neruda (1834 - 1891) melodram „Romance štědrovečerní“ a pak jeho oblíbený Josef Václav Sládek (1845 - 1912), jehož dílo zhudebňoval v rozmezí let 1925 až 1944 jako „Dvanáct sborů na básně J. V. Sládka“. Také se ve svém díle vedle „Jesiky“ nechal inspirovat Williamem Shakespearem (1564 - 1616) - „Suita ze Shakespeareho“ z r. let 1908 až 1909. Psal i na německé texty, zhudebnil básně Rainera Marii Rilka (1875 - 1926). Užil i básně Karla Tomana (1877 - 1946), Antonína Klášterského (1866 - 1938) a Petra Bezruče (1867 - 1958) a jiných.

V r. 1914 napsal, zřejmě pod vlivem udělení Nobelovy ceny za literaturu v r. 1913 bengálskému básníkovi Rabíndranáthu Thákurovi (1861 - 1941) za jeho básnickou sbírku „Gítandžalí“ (Píseň o sepjatých rukou), skladbu „Milostné písně R. Thákura“, kde se stejně jako v tomto básníkově díle, milostné zbožňování přeměňuje na náboženské nadšení.

V r. 1917 napsal operu „Nepřemožení“ se svým vlastním libretem.

Ze sborů napsaných v konci jeho vídeňského pobytu je to kantáta „Mrtvým bratřím“ na slova Písma svatého a básníků K.F.Geroka, Josefa Merhauta, Jaroslava Vrchlického a Rabíndranátha Thákura. Karl Friedrich Gerok byl německý básník, žijící v letech 1815 až 1890.

Když vzniklo Československo, vrátili se Foersterovi do Prahy. I když byl Foerster již uznávaným skladatelem, bylo mu těžko v Praze prorazit. Za jeho německy psanou písňovou a sborovou tvorbu bylo zpochybňováno jeho češství. Jeho skladatelská tvorba vycházela z tradic romantismu a to se v době modernějších žánrů příliš nelíbilo. Na jeho stranu se postavili skladatelé Otakar Ostrčil (1879 - 1935) a Oskar Nedbal. Vznikla Foersterova společnost, která od těch dob neúnavně propaguje Foersterovo dílo.

Karlova univerzita udělila Foersterovi 27. listopadu 1919 čestný doktorát.

V r. 1920 mu vyšla knížka vzpomínkových esejí „Stůl života“.

V r. 1921 byl zvolen řádným členem České akademie. Tehdy složil intimně - lyrickou operu „Srdce“ opět na své vlastní libreto.

Roku 1921 ale potkala manžele Foersterovi velká tragédie - jejich jediný syn Alfréd jako šestnáctiletý zemřel.

V té době byl Foerster profesorem pražské konzervatoře, nejdříve učil teorii a skladbu; v letech 1922 až 1931 byl učitelem její mistrovské školy a byl i zvolen rektorem konzervatoře. Mezi lety 1920 až 1936 přednášel i na Univerzitě Karlově.

Při oslavách jeho sedmdesátin uspořádala Foerstrova společnost cyklus koncertů z jeho méně častěji uváděných děl a jejím přičiněním vyšlo tiskem množství Foersterových skladeb.

V r. 1929 mu vyšly dvě z jeho knih vzpomínek „Zápisník hudebníkův“, „Poutník“. K tématu poutníka se pak ještě vrátil v r. 1932, kdy vyšly „Poutníkovy cesty“, v r. 1938 vyšel „Poutník v Hamburku“ a po válce v r. 1947 „Poutník v cizině“. Tehdy napsal na paměť svého syna „Pátou symfonii d-moll“.

V r. 1930 odešel z konzervatoře do výslužby.

V r. 1931 byl zvolen prezidentem České akademie a byl jím až do začátku okupace v r. 1939. Byl čestným členem mnohých hudebních společností. Byl také předsedou Ochranného svazu autorského.

Roku 1932 vyšly ještě „Stopy v písku času“.

Mezi lety 1935 a 1936 složil svoji poslední operu „Bloud“.

V r. 1936 zemřela paní Berta Foersterová - Lautererová. Ale skladatel sám nezůstal. Oženil se ještě s paní Olgou Hilkenovou, rozenou Dostálovou. K jeho osmdesátinám vyšla „Foerstrova čítanka“ od hudebního spisovatele Josefa Bartoše (1887 - 1952).

Po svých osmdesátinách se skladatel uchýlil do ústraní. Ještě skládal komorní i duchovní hudbu, ale především sborovou hudbu, kterou si velice oblíbily různé spolky, které skladby k potěšení skladatele objednávaly. Vzniklo asi sto skladeb. Tím se stalo, že Foerster je znám spíš jako skladatel vokální hudby.

Především u skladeb vokálních setrval i v době druhé světové války. Po konci války napsal Kantátu 1945 na oslavu konce z německé nadvlády. Dílo vychází z náboženských textů.

Dne 23. listopadu 1945 mu byl jako prvnímu hudebníkovi udělen titul národní umělec.

Podle některých údajů žil po válce ve Strašnicích, ale poslední tři léta žil v Novém Vestci u Staré Boleslavi, kde napsal poslední svou skladbu „Vestecký kvartet“. Na zhardě jeho vily je jeho busta.

Zemřel 29. května 1951 ve věku devadesáti dvou let.

Pochován byl do hrobu svých rodičů v Praze na Olšanech. Jeho dílo je odrazem jeho dlouhého života a bylo ovlivněno především názory a vzory doby obrozenecké, což nebylo chápáno už po první světové válce, kdy přestal platit veškerý patos, kdy se začala vytrácet duchovní stránka umění. Proto byl Foerster mezi válkami uznáván někdy spíše „ze setrvačnosti“, v době komunismu byla uznávána jeho vokální tvorba, ale se snahou maximálně potlačit onen duchovní rozměr pro skladatele tak charakteristický.

Přes tato období zůstávaly a zůstávají v dnešní materialistické době malé výjimky, které jeho dílo uctívají, což jsou například Foerstrova společnost, Foerstrovo komorní pěvecké sdružení Praha, hudební festival Foersterovy Osenice, které oslavují nejen Josefa Boleslava Foerstera, ale i jeho předky a strýce. V Osenicích byla v červnu 2003 na bývalé škole umístěna pamětní deska na bývalé škole na paměť Antonína Foerstera a Josefa Bohuslava Foerstera.

Pomník je i v nedalekých Dětenicích.

Některá města mají ulici se skladatelovým jménem, ale Praha, ve které se narodil a dlouho žil, nikoliv.

Vedle Zdeňka Nejedlého byl velkým ctitelem a znalcem Foersterova díla hudební teoretik Josef Plavec (1905 - 1979) a mnozí jiní. V r. 2006 vyšla knížka Antonína Džbánka a kol. „Poutník se vrací - Josef Bohuslav Foerster - život a dílo“.

Josef Bohuslav Foerster je pro mnohé lidi zcela neznámou osobností, ale pro znalce nejen z naší země, je osobností, která je právě pro vlastnosti a schopnosti dnes neobvyklé, velice ctěná.