Kde nic tu nic aneb další rok za námi...

Je obtížné ve stručnosti vyjádřit, co se v uplynulém roce stalo v našem sboru. Důvod je jasný, nestalo se prakticky nic, zpívat se nesmělo.

Kdybych měla udělat krátkou rekapitulaci, v září 2020 jsme měli myslím tři zkoušky, nevypadalo to zpočátku marně, jenže. Než jsem stihla zapsat stávající členstvo a přidat těch několik nových tváří, spadl sbor jakožto i všechny další pozitivní aktivity do nebytí. Nesmělo se nic. Jen pracovat a studovat, a to ještě s obtížemi. Před Vánoci jsme se ve škole mihli, ale zpívat se vlastně nesmělo, ačkoliv jsem pro pěvce pořídila slušivé ochranné štíty. Bývala bych je všechny takhle vyhastrošené ráda viděla. Ale ani to mi/nám nebylo dopřáno.

V novém roce jsme zůstali, kde jsme byli, tedy přikurtovaní k počítačům. Sboristi si nejprve psali, posílali žertovné obrázky a videa, ale i to časem usnulo, i přes moji osobní snahu lidi probudit z letargie, vyprovokovat k čemukoliv. Políbená múzou a dotykem či krátkým zábleskem optimismu, pořídila jsem Columbelle, konečně, po těch asi dvaceti letech, jednotný mundůr. Třicet stejnokrojů leží už zhruba devět měsíců u mě doma, v mé pracovně, kterou mí dobří kamarádi znalí mého řemesla nazvali sborovnou.

Vnímám to jako další z důvodů, proč prostě musíme pokračovat. Přece to nevzdáme!

V červnu minulého školního roku, tedy v momentě uvolňování a uvolnění, jsme se jednou se sborem sešli. Ve velmi komorním obsazení, ale marné to nebylo. Přišli ti skalní a oddaní. Nebylo jich moc, ale byli skvělí! Dokonce jsme se naučili i novou píseň, a to oba chlapci, jeden v tenoru a jeden v basu museli zpívat sólo. Prostě pašáci.

O prázdninách jsem pozvala mládež na chalupu na tradiční akci Břežany open. Bylo nás víc než loni, a to nejen proto, že jedna mladá rodinka, konkrétně Všelichovi, přijela už ve třech. Filípek je prostě kouzelnej, neustále pozitivně naladěn a k neutahání. Umí spát i při bouřlivé hudební produkci. Neprobudil ho ani saxofon. Setkání se sboristy, současnými a minulými, bylo velmi pozitivní. Jsou to všechno prima a zajímaví lidé, je příjemné s nimi mluvit, zpívat, třeba se i trochu přít. Také jsou posly dobrých zpráv. Dozvěděli jsme se například, že dva naši bývalí zpěváci Veronika (soprán) a Martin (bas) vstoupili do stavu manželského. Jeden významný tenor (Tomáš) se oženil. Ten si ale v Columbelle nevybral...

Co říci závěrem? Snad jen to, že si upřímně přeju, aby to byl úvod. Úvod, nebo jinak, nový začátek. Začátek nové, úplně normální sezóny. Ve které budeme společně zpívat a hrát. Pro sebe i pro vás. Těšíme se, doufáme, že se život vrátí do správných kolejí, k normálu, do pohody. Že zase něco pěkného nacvičíme a brzy předvedeme.