Nezapomínáme! 12. Listopadu 1989 - preludium sametové revoluce

Nezapomínáme! 12. Listopadu 1989

V listopadu 1939 jsme byli mladí a vůbec jsme si nepřipouštěli, že by válka mohla skončit jinak než Hitlerovou porážkou. O padesát let později nám bylo kolem pětasedmdesáti a museli jsme si už uvědomovat, že třeba zemřeme v totalitní nesvobodě. Proto to asi byli především studenti a lidé starší, kteří se první chopili své šance. Jedni, aby mohli ve svobodě žit, a ti druzí v ní zemřít.

Chystaly se velké oslavy 50. výročí 17. listopadu. Největšího podniku se ujala Unie českých pěveckých sborů, která na 12. listopad připravila velký sborový koncert, na němž kromě jiného programu měly všechny české a moravské akademické sbory zpívat mou kantátu Země mluví, napsanou pod dojmem studentských bouří právě před padesáti lety.

Současně se chystalo svatořečení Anežky Přemyslovny, o níž šla od nepaměti pověst, že teprve tehdy bude v Čechách skutečně lépe, až bude prohlášena za svatou. Asi dva roky předtím se na mne obrátil přítel Josef Herci, abych pro tento účel napsal kratší oratorium, a tak vznikl

oratorní triptych Matka chudých. Jeho římské provedení při kanonizaci se konalo 12. listopadu v 16 hodin odpoledne. Přesně ve stejný den i hodinu zazněla v pražském Paláci kultury i má kantáta Země mluví. Nejasné tušení, že se v Praze bude něco dít, způsobilo, že jsem do Říma nejel. Provedení Země mluví mělo již revoluční atmosféru. Na pódiu přes tři sta studentů­ pěvců, orchestr pražské konzervatoře, dirigent Přemysl Charvát a sólistka paní Hana Beranová, v publiku mnoho těch, kteří událostí roku 1939 zažili a přežili. Po závěrečné Smetanově České písni, v níž se ke studentům přidaly ještě další smíšené sbory, propukla vlastně první listopadová demonstrace.

"Rozcházeli jsme se rozechvělí, s pocitem, že konečně dozrál čas.“

Vybráno ze vzpomínkové knihy Labyrint svět – svědectví z konce času skladatele Jana Hanuše