Antonín Dvořák: Moravské dvojzpěvy

V r. 1875 byl čtyřiatřicetiletý Dvořák jako skladatel téměř neznámý. Měl sice za sebou řadu významných kompozic i několik jejich úspěšných provedení, ale pouhou tvorbou na živobytí své mladé rodiny ještě nevydělal. Po celých devět let (1862–1871) se živil jako violista Komzákovy kapely (s ní přešel do orchestru Prozatímního divadla), od r. 1874 působil jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha, kromě toho si přivydělával jako domácí učitel hudby v rodině obchodníka Jana Neffa. Jak bylo tehdy v měšťanských rodinách zvykem, i u Neffů se hodně muzicírovalo – děti se učily na klavír, oba rodiče a vychovatelka byli velmi dobří zpěváci. Zpívaly se hlavně lidové písně a německá dueta (oblíbený byl především Mendelssohn). Protože neexistovala vhodná dueta česká, navrhl Neff Dvořákovi, aby upravil několik lidových písní pro dva hlasy, a věnoval mu za tím účelem sbírku F. Sušila Moravské národní písně. Dvořák se však nespokojil s pouhou dvojhlasou úpravou lidových písní. Ze Sušila použil pouze texty a složil na ně písně nové, vycházející z ducha moravské lidové hudby. Vznikla tak nejprve Tři dueta pro soprán a tenor, op. 20 (1. Darmo sa ty trápíš, 2. Zatoč sa mně, galanečko, 3. Ach, co je to za slavíček). Již v těchto prvních třech dvojzpěvech Dvořák prokázal, jak se dokáže vcítit do ducha lidové poezie a jak originálně dokáže přetavit hudební vlivy lidové písně, tzn. že na jedné straně jsou sice patrné vzory lidové písně v melodice, na druhé straně však upoutá tvůrčí originalita v oblasti harmonické, rytmické i formální. (Simrock, 1879, až po velkém úspěchu Moravských dvojzpěvů, a to pod názvem Duette für zwei Singstimmen mit Begleitung des Pianofortes s německým a anglickým překladem J. Srba-Debrnova a J.P. Morganové.)

V květnu 1876, když dokončil práci na prvním náčrtu kantáty Stabat mater, vrátil se Dvořák k Sušilově sbírce znovu. Tentokrát vzniklo, opět na Neffův podnět, větší množství dvojzpěvů pro ženské hlasy. Provedeny byly poprvé u Neffů, za autorova doprovodu zpívala Marie Neffová a jejich domácí vychovatelka Marie Blažková. První sérii představuje pět Duet pro dva soprány, op. 29, někdy označovaných jako II. cyklus (A já ti uplynu, Veleť, vtáčku, Dyby byla kosa nabróšená, V dobrým sme se sešli, Slavíkovský polečko malý). Po pouhých pěti týdnech následovalo dalších deset duet, tentokrát pro S a A (III. cyklus, op. 32 – Voda a pláč, Holub na javoře, Skromná, Prsten, Vuře šohaj, vuře, Zajatá, Neveta, Šípek, Život vojenský, Zelenaj se, zelenaj). Už v r. 1876 se Dvořákovi podařilo vydat 13 z celkového počtu 15 dvojzpěvů za Neffovy pomoci tiskem jako Moravské dvojzpěvy, op. 29 a 32. Originální půvab jednoho z nejpoetičtějších a nejtypičtějších Dvořákových děl lze spatřovat v několika znacích: v opojné melodice, která sice vyrůstá z ducha lidové hudby (např. pro moravskou píseň charakteristické sestupy melodie o velkou sekundu), ale rozvíjí se zcela samostatně, respektujíc náladovou proměnlivost textu; v půvabné a zdánlivě prosté harmonii s množstvím zajímavých modulací (často do spodní sekundy) a se sníženým VII. stupněm; v příznačné práci imitační; v prosté formě, buď strofické nebo třídílné; především však v citové hloubce a naivní prostotě. Moravské dvojzpěvy zasáhly rozhodujícím způsobem do Dvořákových dalších životních a uměleckých osudů. V r. 1877 je skladatel přiložil k žádosti o udělení rakouského státního stipendia. J. Brahms, který byl členem vládní komise pro udílení stipendií, byl těmito písněmi nadšen, a nejenže se zasloužil o to, že stipendium bylo Dvořákovi přiznáno, a on se tak mohl, jsa finančně zajištěn, věnovat především kompozici, ale doporučil také sbírku svému berlínskému nakladateli Simrockovi. Dvojzpěvy u něho vyšly pod jednotným označením Klänge aus Mähren, op. 32 (1878) v nepříliš zdařilém překladu J. Srba-Debrnova. Zaznamenaly okamžitě obrovský úspěch, během krátké doby proslavily Dvořákovo jméno prakticky po celé Evropě, a položily tak základ jeho pozdějším světovým úspěchům. Po četných reedicích vyšlo u Simrocka již po dvou letech nové vydání, obsahující výběr 13 zpěvů, vybavených též anglickým překladem (J.P. Morganová), a konečně v r. 1928 byl pořízen nový německý překlad (J.V. Löwenbach), v němž jsou dvojzpěvy vydávány v cizině dodnes.