Antonín Dvořák

Antonín Dvořák se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi jako syn řezníka. Vyrůstal však v hudebním prostředí, neboť jeho otec byl zároveň náruživým citeristou. Také jeho strýcové byli dobrými lidovými muzikanty. Strýc Jan hrál velmi dobře na housle a strýc Josef, nadaný výborným hudebním sluchem, ovládal kromě houslí i trubku. Od útlého věku byl tedy hudební talent malého Antona, jak mu v rodině říkali, rozvíjen. Přesto ale rodiče předpokládali, že Antonín převezme živnost, a otec jej proto chtěl dát učit řezničině. V listopadu roku 1856 Antonín obdržel výuční list, ale v září roku 1957 je již v Praze, coby student pražské varhanické školy, jak se tehdy říkalo pražskému Ústavu pro církevní hudbu. Dvouleté studium Dvořák ukončil s hodnocením „výborný, ale spíše praktický talent; praktické vědomosti zdají se býti vší jeho snahou, v teorii je slabší“. Kromě studia na varhanické škole docházel současně do německé pokračovací školy v Panny Marie Sněžné (při františkánském klášteře) a navíc se i aktivně zúčastňoval pražského hudebního života. Stal se členem orchestru Cecilské jednoty a jako jeden z jejích violistů se zúčastňoval nejen všech vlastních koncertů Jednoty, ale i ostatních koncertů, při kterých tento orchestr působil.

Po ukončení studia se chtěl navrátit domů, ale nemohl tam zůstat. Otcova živnost upadala a bylo na čase, aby se o sebe Antonín postaral sám. Vrátil se tedy do Prahy, kde přijal místo violisty v oblíbené pražské kapele Karla Komzáka, která se později stala základem orchestru Prozatímního divadla. Kromě práce orchestrálního violisty živily ho i hodiny klavírní hry. Hře na klavír vyučoval i Josefinu Čermákovou (nar. 17. 1. 1849), tehdy šestnáctiletou novicku Prozatímního divadla, sestru jeho budoucí choti Anny. Navzdory tomu, že se o něm v rodině říkalo, že „Anton se ženských bojí“, Dvořák se do Josefiny zamiloval. Láska však nebyla opětovaná a Dvořák vložil svůj žal do osmnácti písní s klavírním doprovodem na text Gustava Pflegera-Moravského. Cyklus nazval „Cypřiše“ a později některé písně z něj ještě upravil pro smyčcový kvartet pod názvem „Večerní písně pro smyčcový kvartet“. Kromě Cypřišů vznikly v této době i první dvě symfonie, první verze opery Král a uhlíř a další skladby.

Teprve Hymnus (na text básně Dědicové Bílé hory Vítězslava Hálka) znamenal však ve Dvořákově tvůrčím životě jistý zlom. Ihned pro dopsání jej Ludevít Procházka označil v Hudebních listech za „skladbu velkolepě zosnovanou a plnou hlubokého důmyslu a vzletu“, kterou prý Dvořák psal „krví svého srdce“. Provedení v březnu 1873 se ujal autorův přítel, Karel Bendl, sbormistr pražského Hlaholu – do té doby mužského sboru, jež se tehdy poprvé, byť zatím jen přechodně, představil jako sbor smíšený. Koncertu v Novoměstském divadle se účastnilo 300 pěvců a orchestry obou zemských divadel, německého i českého. O půl roku později se Dvořák oženil s dcerou pražského zlatníka Annou Čermákovou. V druhém Dvořákově tvůrčím období vznikla i druhá verze opery Král a uhlíř a symfonie Es dur a d moll.

Ve třetím tvůrčím období se Dvořák obrací ke svému nitru. Kromě řady komorních děl vzniká především rozsáhlé oratorium Stabat mater, komponované v čase bolesti nad ztrátou dvou dětí. Dvořák za pomoci Johanessa Brahmse získává státní stipendium, hraje na varhany v pražských kostelích, dává hodiny klavíru a neúnavně komponuje. Z tohoto období pochází i jednoaktovka Tvrdé palice a tragická opera Vanda. Příznivý obrat nastal roku 1878, kdy na Brahmsovo doporučení vyšly u berlínského nakladatele Simrocka Moravské dvojzpěvy a první řada Slovanských tanců.

Dvořákovo čtvrté tvůrčí období bývá nazýváno slovanským. Základem jeho tvorby zde je česká, moravská i ruská lidová píseň a rytmické prvky i ráz lidových tanců. Kromě Slovanských tanců vznikají tři Slovanské rapsodie, symfonie D dur, orchestrální Polonéza a s komorních děl např. smyčcový kvartet D dur, v němž Dvořák cituje slovanskou hymnu Hej, Slované! V dalším tvůrčím období vznikají pak Legendy, předehra Husitská, kantáty Svatební košile a Svatá Ludmila.

Úspěch Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců a zejména Stabat mater otevřel Dvořákovi cestu do Anglie. Při jeho prvním z devíti anglických zájezdů jej na londýnském nádraží uvítal sám slavný anglický nakladatel Alfred Henry Littleton. V červnu 1891, při svém pátém zájezdu do Anglie, převzal Dvořák čestný doktorát cambridgské univerzity.

Šesté tvůrčí období zahajuje druhá řada Slovanských tanců, které brzy následují symfonie G dur, předehry V přírodě, Karneval a Othello, opera Jakobín, Requiem a Te Deum. V roce 1890 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění a v roce 1891 kromě čestného doktorátu z Cambridge převzal i čestný doktorát filosofie na české univerzitě v Praze. Zároveň se stal profesorem skladby, instrumentace a nauky o formách na pražské konzervatoři. Mezi jeho žáky byli i Josef Suk a Vítězslav Novák.

V roce 1892 přišla nabídka místa ředitele Národní konzervatoře hudby v New Yorku. Po jistém váhání Dvořák přijal. Tím začíná jeho předposlední, tzv. americké tvůrčí období. V této době se v jeho tvorbě objevuje vliv melodických a rytmických zvláštností hudby amerických černochů i Indiánů. Americe bylo již určeno i ještě v Praze vzniklé Te Deum, které následovala kantáta Americký prapor. Nejznámějším dílem tohoto období je ovšem jeho devátá symfonie e moll s podtitulem „Z nového světa“. Kromě toho vznikl i violoncellový koncert, Americký kvartet F dur, suita A dur, Biblické písně a Humoresky.

Po definitivním návratu z USA se Dvořák vrátil na místo profesora pražské konzervatoře. V této době vznikají symfonické básně inspirované K. J. Erbenem. Jsou to Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek. Dvořák posléze píše i své poslední opery: Čerta a Káču, Rusalku a Armidu. Po smrti Brahmse se stává členem poroty pro státní ceny a spolu s Jaroslavem Vrchlickým je jmenován členem panské sněmovny ve Vídni. Po Bennewitzově odchodu nastupuje na místo uměleckého ředitele pražské konzervatoře. Zemřel 1. května 1904 v Praze, raněn mozkovou mrtvicí.