Sbory a kantáty Viktora Kalabise (3/3)

Ze sborníků Karla Plicky vybral skladatel verše s vojenskou tématikou. Kantátu rozčlenil do šesti oddílů, z nichž každý přináší jiný pohled na danou problematiku a vyznačuje se i odlišnou hudební charakteristikou: 1. část Když jsou mě malého kolíbali je dětským pohledem na vojenskou službu, v němž se konfrontují iluze s tvrdou realitou. I hudební zpracování se vyznačuje drsností bitonální a polytonální harmonie. 2. část Už s tebou, má milá, naposled tancuju je vybudována na drsném kontrastu furiantství a skryté baladičnosti. 3. část Překrásné hvězdičky je výrazovým nokturnem, zastupujícím v cyklické formě volnou větu. 4. část Jako dítě do cumlíčka přináší něžné vzpomínání opuštěné milé. Dramatická 5. část Vojna je stylizována jako rychlý pochod a je naplněna zoufalstvím a strachem ze smrtelného ohrožení lidského života ve válce. Závěrečná 6. část Husičky, husičky, vysoko letíte je smutným obrazem dívky, která se po letech věrného čekání na milého vzdala naděje a vdala se za jiného. Vysoce dramatické zpracování protiválečné tématiky si vyžádalo netradiční způsob práce se sborovým tělesem: „Kalabis při práci na této kantátě pojal zvláštní úmysl: výrazově znásilnit komorní sbor. Místo tradiční komorní kultivovanosti dospět i s malým souborem do roviny nebojící se vyřvání obsahu, jak sám prohlásil.“[2] Kantáta vznikla na objednávku M. Venhody a autor ji dedikoval jeho Pražským madrigalistům, kteří se také zasloužili o premiérové provedení 23. 5. 1978 v Praze. Skladba se setkala s příznivým přijetím, pro svoji náročnost se však příliš neprovozuje.

Šest let od sebe odděluje jediné dva smíšené sbory a capella, později skladatelem doporučené provádět jako diptych. Sbor Svítání, op. 51 (1979. V. Šefl[3]) vznikl na žádost Josefa Cigánka pro smíšený pěvecký sbor v Jaroměřicích nad Rokytnou a jeho sbormistra Aloise Kunsta. Skladatel v něm zhudebnil poetickou scenérii rána v přírodě oživenou postavou malíře, který přišel atmosféru svítání zachytit na svém obraze. Svítání neuspělo v skladatelské soutěži Festivalu sborového umění Jihlava 1980, porotou bylo označeno za příliš obtížné pro amatérské těleso. Poprvé je provedl Kühnův smíšený sbor se sbormistrem P. Kühnem 19. 4. 1980 v Praze, dodnes sbor zůstává v rukopise. Také Podzim, op. 60 (1983, F. Halas) napsal Kalabis na vnější objednávku, jíž byla tentokrát výzva Svazu českých skladatelů a koncertních umělců k tvorbě krátkých skladeb pro amatérská sborová tělesa. Halasův text, nerudovsky spojující atmosféru podzimu v přírodě s procesem dozrávání lidského života, zhudebnil Kalabis s mimořádným smyslem pro poetičnost a jemnou nostalgii. (Provedl Vysokoškolský umělecký soubor UK, sbormistr M. Němcová, 17. 11. 1985, Praha.)

V letech 1985–1986 vytvořil Kalabis své pravděpodobně vrcholné dílo sborového a kantátového oboru, kantátu pro alt a tenor sólo, smíšený sbor a komorní orchestr Canticum canticorum, op. 65 na latinský text z Vulgaty. Podle vlastního vyjádření zvolil latinskou verzi části slavné Písně písní pro zpěvnost jazyka a větší možnosti interpretace zahraničními tělesy. Věčné téma lásky jako nejvyšší hodnoty v životě člověka zvolil Kalabis pro svoji skladbu bezesporu jako odezvu celoživotního hlubokého partnerského vztahu se Z. Růžičkovou. Skladba je členěna do dvou kapitol, z nichž každá má 17 krátkých oddílů. Výrazově náročnou kompozici psal Kalabis s představou interpretačního mistrovství souboru Die Gächinger Kantorei a jeho dirigenta Helmutha Rillinga, jimž dílo také dedikoval. Charakter skladby skvěle vystihl ve své kritice H. Koegler: „…jde o svého druhu Magnificat, které však nevelebí Marii, nýbrž moc lásky jako vůdčí motiv vracejícím se veršem osculetur me osculo oris sui. (Ó, kéž by mne napojil polibky svých úst). Tak erotické texty ještě stuttgartská Bachova akademie sotva provedla. Při Kalabisově zhudebnění latinské Písně písní nikdo z posluchačů asi nemyslel na lásku nevěsty duše k Bohu nebo Kristu, jež snad původně tanula na mysli objednavatelům skladby. Zde jde o nepřeslechnutelnou lásku mezi mužem a ženou. Kalabis se jeví ne jako bibli věrný mystik, nýbrž naprosto jako současník Milana Kundery. Jeho hudební řeč je zcela spjata s novou smyslností. Přitom je její zvláštní tříštivý zvuk, jak se ohlašuje již v úvodu, vždy znovu přerušován zpěvnými výlevy, jejichž tekoucí melos se hned v prvé altové árii nemůže dost nasytit chvalořečení milého. Krátký čas postačuje na přechod od zcela něžné sborové partie Pulchrae sunt genae tuae (Líbezné jsou tvé tváře) až k mocnému crescendu tenoru a altu, v duetu vzájemně holdujících své kráse a šplhajících pak na ještě vyšší vrchol, odkud shlíží sólové housle na narcisy a lilie.“[4] (Premiérově provedli Gächinger Kantorei, Stuttgartský komorní orchestr, sólisté M. Schimlová a A. Baldin, dirigoval H. Rilling, 5. 6. 1987, Praha. Partituru a hlasy rozmnožil ČHF.)

V průběhu 90. let kvantita Kalabisovy tvorby podstatně poklesla (zahrnuje pouhých 11 opusů, většinou skladby drobnější svým rozsahem i obsazením), z části také vinou zhoršujícího se zraku. Po otevření hranic mohl mezinárodně uznávaný skladatel mnohem častěji než dříve zajíždět do ciziny na četná provedení mnoha svých skladeb. Neutichla ani jeho organizační aktivita. Pracoval nadále v Ochranném svazu autorském a v předsednictvu České hudební společnosti. Rozhodujícím způsobem se podílel v r. 1991 na ustavení Nadace Bohuslava Martinů, jejímž byl prvním předsedou, a na obnovení činnosti skladatelského spolku Přítomnost.[5]Kalabis nikdy nepatřil mezi režimem preferované umělce, nebyl však také, s výjimkou nuceného odchodu z AMU, výrazněji politicky perzekvován. Uznání za bohatou uměleckou i organizační práci se mu dostalo u příležitosti 60. narozenin, kdy mu byl udělen titul zasloužilého umělce.