Jak se ladí sbor

2003 v konkurenci 52 sborů z osmnácti zemí světa druhou cenu. Zpráva, za kterou se skrývá posedlost a radost, která se šíří ze sbormistryně na děti, z dětí na rodiče a zasáhne nakonec neuvěřitelné množství lidí.

Advent se v naší rodině ohlašuje zběsilým nedostatkem bílých košil a halenek. Ze dna prádelního koše loví děti „kroje“ – sborové sukně, černé kalhoty, motýlky… Jedna zkouška stíhá druhou, občas si říkáme, že si v tom sboru snad myslí, že nemají nic jiného na práci. Dcera se zavírá v pokojíčku a ven se linou slibné vánoční zvuky. Když začnu v autě (zcela nezávazně a neumělecky) notovat koledu, obě děti významně pokašlávají, obrací oči v sloup a na moji výzvu, aby se připojily, odpovídají, že to mají ze sboru zakázané.

„Tak co, už máte všichni svoje pomocníky? Nikdo není v nebezpečí?“, sbormistryně Jiskřičky Dana Škardová si položí ruku na břicho:“Tak, ruku na bránici, hmmmmm, mělo by vás to svědit na patře…“ Chodci zvedají oči do otevřených oken arcibiskupského gymnázia, kde probíhá poslední zkouška před koncertem. Na namrzlý chodník se snáší spirituál: Good news, good news…“

Sbor polehávající na koberci v Národním domě. Náhodní kolemjdoucí nechápavě překračují děti, které visí na ústech svojí sbormistryně a pokoušejí se ve všeobecném hluku a hlomozu o meditaci před vystoupením. Potom někdo houkne Jiskřička, Jiskřička… a nastane spěch a hemžení, ze kterého se sbor vyloupne na scénu jako jeden muž.

Lituju, že jim nemůžu stát za zády. Vidím jenom gesta, ale přicházím o výraz tváře, kterým se Dana Škardová se svými svěřenci dorozumívá. Vím určitě, že moje děti latinsky neumějí. Přesto zpívají a bez not! Historie se opakuje. Stejně jako vloni při koncertě v Národním muzeu se v závěrečné fázi vystoupení neobejdu bez kapesníku. Moje děti, kdo by to byl řekl. Musím se vytratit, abych nemusela vysvětlovat, proč mám zase rozmazanou řasenku.