Zdeněk Pololáník: Liturgická česká mše (1/8)

Koncil znamenal v tomto ohledu logické završení snah, které sahaly hluboko do minulosti, zesílily zejména ve dvacátém století a v jazykové oblasti si vyžádaly na Římu četné ústupky[1]. Předkoncilní atmosféra otázku jazyka dále prohlubovala, a přestože v liturgii dosud vládla latina, objevila se v roce 1961 Pololáníkova Liturgická mše, zkomponovaná na překlad z latiny ad hoc. Najdeme zde proto drobné odchylky od současné oficiální české verze. Přívlastek „liturgická“ má vystihnout, že tu jde o překlad mešního (tedy liturgického) textu a že dílo je také pro bohoslužbu určeno. Autor tak dokázal, že otázka jazykové přístupnosti obřadu neležela na srdci jen četným teologům, a vlastně anticipoval koncilní rozhodnutí.

Zdeněk Pololáník, narozený 25. října 1935 v Brně, patří ke skladatelům, jejichž umělecký jazyk nepodléhá módním změnám ani náhlým stylovým výbojům. Vyznačuje se naopak konstantními rysy ve všech tvůrčích obdobích autora a vytváří osobitou řeč, podle níž posluchač skladatele bezpečně poznává. V pocitové rovině tu dominuje radost a požitek ze znějící hudby, odkud v rovině hudebně výrazové pramení zpěvné melodické linie i pestrá tonalita s využitím modálního terénu. Tonální zvraty posluchači ani na okamžik nedovolují polevit v pozornosti. Díky důslednému užívání motivického materiálu vyznívají i rozměrné plochy soudržně, třebaže zároveň často poskytují dostatečný prostor pro vyznění výrazových kontrastů. Rytmicky pregnantní, mnohdy až úsečná skladatelova hudební řeč nezapře Janáčkovy vlivy, zprostředkované a transformované Vilémem Petrželkou, který se vedle Theodora Schaefera stal na brněnské JAMU Pololáníkovým učitelem kompozice. Liturgické prostředí představuje pro Zdeňka Pololáníka významný inspirační zdroj hudební tvorby. Svědčí o tom zejména skladby určené přímo pro bohoslužbu – Missa brevis pro dětský sbor a varhany z roku 1970, mešní ordinarium z roku 1975, které v duchu požadavků Druhého vatikánského koncilu kombinuje lidový zpěv s přednesem scholy, responsoriální žalmy, Te Deum z roku 1991 či Ave Maria z roku 1995. Liturgická mše je sice raným Pololáníkovým dílem, zkomponovaným v závěru autorova studia, vyznačuje se však již výše uvedenými rysy.