Splněná přání jubilující sbormistryně Clavis cordium

Eva ŠIMKOVÁ (autoportrét)

Narodila jsem se v Mostě na Štědrý den roku 1954. Prostě jsem byla takový vánoční dáreček pro své rodiče. A aby to měli ještě jednodušší, potažmo i můj budoucí manžel, dali mi jméno Eva. Tři důležité dny v roce se smrskly do jednoho. Jako dítě jsem to těžce prožívala, posléze mi to začalo být jedno. Zkrátka veselé a bohaté Vánoce musím mít každý rok. U mě je to téměř povinnost.

Moje maminka pocházela z osmi dětí, peněz v rodině nikdy nebylo mnoho, tudíž ani nebylo možné, aby studovala. Vyučila se prodavačkou a celý život toto povolání vykonávala. S maminkou jsem často zpívala lidové písničky, třeba u mytí nádobí. Některé jsem si od ní nechala zpívat „na zakázku“. Moc se mi líbila píseň Osiřelo dítě, což dnes nechápu, jak mě takový smutný text mohl v dětském věku tak zaujmout. Tatínek také neměl jednoduchý život. Byl nejmladší ze tří dětí, ale od pěti let vyrůstal bez vlastní matky, nebylo to radostné dětství. Tatínek velmi dobře zpíval, jako malý začal hrát i na housličky, ale ve válce o ně přišel a macecha mu nové nekoupila. Otec zpíval všude a opravdu s chutí. Maminka i tatínek byli vášnivými čtenáři, knihy se u nás pravidelně objednávaly, a tudíž i pravidelně kupovaly. I to silně ovlivnilo můj další vývoj, život bez knih si nedovedu představit. Oba moji rodiče již bohužel nežijí.

Sice jsem se narodila v Mostě, ale po smrti mé mladší sestřičky jsme se odstěhovali na osadu k hlubinnému dolu, kde otec pracoval jako horník. Tady jsem žila od svých dvou do devíti let. Most musel ustoupit těžbě uhlí, a tak se začaly zavírat doly, vystěhovávat vesnice a lidé se začali učit bydlet jinde a jinak. I já jsem se to musela naučit. Dodnes si pamatuji, jak se mi v novém Mostě nelíbilo, připadala jsem si jako zavřená v kleci, chyběly mi haldy zarostlé štíhlými břízkami, chyběly mi rozsáhlé louky plné květů, chyběla mi příroda. A to vypadal Most zcela jinak než nyní. Naše paneláky stály vlastně na konci města, dál už byla jenom pole a dnes neexistující vesnice. Byla jsem dítě, které milovalo pobyt v přírodě, hry venku, skotačení s kamarády. Po prvním roce v novém bydlišti jsem začala prosit rodiče o to, že bych chtěla chodit do lidušky, jak se tenkrát říkalo. Chodila tam totiž moje kamarádka a já jsem jí záviděla notový sešit, pro mě v něm tajné písmo, ale především hru na nástroj. Chtěla jsem hrát na akordeon. Bylo mi už deset, v 60. letech se příliš nenosilo, aby bylo do LŠU přijato tak staré dítě, začínalo se dříve. Já jsem ovšem dříve nemohla, z naší Čtyřky, jak se označovala osada podle šachty, to zkrátka nešlo. Akordeon rodičům v LŠU rozmluvili, že prý nejsem příliš statná a jde o těžký nástroj. Tatínek si přál, abych hrála na housle, když se to nepodařilo jemu. To zarazila maminka, poněvadž housle do paneláku podle ní nebyl dobrý nápad. A tak z toho byl najednou klavír. Asi rok jsem chodila cvičit k sousedům, kteří měli už dospělé dcery pryč z domova, nakonec jsme od nich starý klavír koupili. Vydržel mi až do maturity na střední škole. Touhu po hře na akordeon jsem si také splnila, učila jsem se na něj hrát poslední dva roky na základce. První, co jsem si koupila již za své vydělané a našetřené peníze, byl krásný nový klavír značky Petrof, po kterém jsem vždy toužila. První splněné přání.

Ale to jsem se asi rychle posunula v čase, tak zase ještě na chvilku zpět. Základní školu jsem zvládala bez problémů a nastal čas rozhodování, kam se vydat dál. Lákala mě konzervatoř, hudebně-dramatický obor, ten jsem také navštěvovala v LŠU, ale měla jsem obavy z některých podmínek, v pubertě pro mě neřešitelných. Často jsem hlídala mladší sestřenice a bratrance, ale i děti ze sousedství, tak jsem si nakonec poslala přihlášku na Střední pedagogickou školu do Litoměřic. Nikdy jsem toho nelitovala. Setkala jsem se zde s výraznými pedagogickými osobnostmi, které ovlivnily můj další život. Třídní učitelka byla češtinářka, češtinu jsem měla ráda vždy, nikdy jsem s ní neměla problém, ráda jsem četla, psala slohy, nebála jsem se diktátů. Zcela výjimečné místo mezi všemi zaujímal pan učitel Slavoj Princl. Měla jsem ho na hudební výchovu, na hru na klavír, byl sbormistrem. Hudební výchova byla v pohodě, noty mi nečinily potíže, zpěv jsem milovala, ale klavír byla z počátku bitva. Pan učitel neodpustil ani notičku, baroko muselo být baroko, ne pouze „překlofané“ černé puntíky. Z Litoměřic jsem jezdila domů na víkend, bydlela jsem na internátě. Celý víkend jsem vždy strávila u klavíru. Přineslo to ovoce, přestože jsem neměla ukončenou LŠU, začala jsem příliš pozdě, posunula jsem se díky přísnému, přesto milovanému učiteli vpřed. Kromě toho jsem zvládla i základy na sopránovou flétnu, naučila jsem se akordický doprovod na kytaru. A pak byl v Litoměřicích pěvecký sbor. Láska na celý život. Máj, dívčí sbor SPgŠ Litoměřice slaví letos 60. výročí svého založení. Chodila jsem zpívat celé čtyři roky, prožila jsem ve sboru řadu nádherných okamžiků. V počátku 70. let patřil litoměřický sbor společně se sborem z Karlových Varů (sbormistr Jiří Štrunc) ke špičce, vždy jsme vedli boj, kdo s koho. Naučila jsem se nejen zpívat složitější skladby současných autorů, ale i se lépe orientovat ve vývoji hudby, a to zcela nenásilně, a ještě k tomu s vlastním prožitkem. Slavoj Princl byl tím prvním, který mě nasměroval mezi sbormistry. Na vysokou školu se mi však po maturitě nechtělo, líbila se mi práce s malými dětmi, prostředí mateřské školy. Ale pouze jenom chvilku, poté jsem zjistila, že chci něco více především v oblasti hudby. V MŠ jsem sice ihned založila pěvecký sbor Vlaštovičky, se kterým jsem se kromě vystoupení pro rodiče a veřejnost zúčastňovala i přehlídek sborečků malých dětí, ale pěvecké možnosti malých dětí jsou přece jenom poněkud omezené. A tak jsem po necelých třech letech práce z MŠ odešla a nastoupila na základní školu jako učitelka hudební výchovy a českého jazyka. Samozřejmě že jsem zase založila dětský pěvecký sbor Jitřenka, se kterým jsem absolvovala velkou řadu vystoupení a bodovala v regionálních soutěžích. Zároveň jsem začala studovat na Karlově univerzitě tytéž obory. Byla to náhoda, že jsem se ocitla v Praze. Původně jsem si poslala přihlášku do Ústí nad Labem, kde ovšem mnou zvolený obor nebyl v dálkovém studiu otevřen, proto jsem požádala o přeposlání přihlášky na tu VŠ, kde tyto obory otevřeny budou. Pozvánka ke zkouškám mi přišla z Prahy. Já sama bych asi neměla odvahu jít studovat na Univerzitu Karlovu, ale dnes jsem moc ráda, že to takhle dopadlo. I tady jsem se setkala s dalšími mimořádnými osobnostmi nejen po stránce odborné, ale i lidské. Nelze nevzpomenout na pana Herdena, našeho Jarouška, který s námi v rámci praxe objížděl školy, který nám ukazoval, jak na to jít jinak, nově, zábavně pro obě strany, pro učitele i pro žáka. Dalším takovým velikánem byl a vlastně stále pro mě je doktor Jiří Kolář. Na jeho jedničku z intonace jsem byla patřičně hrdá. Doktor Kolář a doktorka Štíbrová stáli u mé diplomové práce, jeden jako vedoucí, druhý jako oponent, jak jinak než na téma Práce s dětským pěveckým sborem. Dálkové studium bylo náročné, dlouhé, ale podařilo se. Stihla jsem se v jeho průběhu vdát, porodit prvního syna a s druhým synkem pod srdcem složit státnice. A tak jsem konečně na jaře 1985 držela v ruce vysokoškolský diplom. Všechno zlé je pro něco dobré. Kdybych studovala ihned po ukončení střední školy, měla bych aprobaci pro 6. až 9. ročník, takhle jsem získala aprobaci pro 6. až 12. ročník, což mi otevřelo cestu na moji milovanou střední školu, kam jsem nastoupila už v průběhu vysokoškolského studia. Na Střední pedagogickou školu v Mostě. Druhé splněné přání.

Na moji vysněnou školu (SPgŠ) jsem nastoupila v roce 1981 a hned jsem se zapojila do sborového dění. Samozřejmě nejdříve spíše jako pomocnice hlavního sbormistra Luboše Košťáka, ale občas jsem i dirigovala (dokonce na i soutěžích), když byl kolega jako tělocvikář služebně na horách. Po odchodu dalšího kolegy Václava Appla jsem v roce 1987 převzala Komorní pěvecký sbor, který měl řadu vystoupení, logicky více než velký sbor, poněvadž jsem se s malým počtem děvčat všude vešla. Určitou dobu jsem tedy fungovala dokonce u dvou sborů školy. Po smrti pana Košťáka (1992) jsem zůstala u sboru já a Magda Martincová, ta však v roce 1996 z naší školy odešla. Ve škole tou dobou krátce pracovala Mgr. Simona Šmejkalová, která po odchodu paní Martincové zajišťovala především klavírní doprovod a hlasovku, dirigovat nechtěla. Ta ovšem ve škole dlouho nezůstala, u sboru vydržela necelé dva roky. Poté jsem osiřela, ale nic jsem nevzdala. Klavírní doprovod mi zajišťovala Mgr. Markéta Gabrielová, ale na zkoušky nechodila, ty jsem vedla sama. V roce 1999 nastoupila Mgr. Věra Podzemská. Začala pracovat na hlasovce sboru, velmi spolehlivě doprovázela sbor na klavír, ale především se z nás stala dvojka, za kterou studentky šly, nebyl problém se zodpovědným přístupem ke členství ve sboru. Za mého působení jako hlavní sbormistryně sbor získal dvě třetí místa s paní Gabrielovou, všechno ostatní od roku 2000 již s Mgr. Podzemskou - čtyři čestná uznání, šest bronzových pásem, dvě stříbrná pásma na festivalech SPgŠ, postup do Ruska na festival Zimní pohádka (nešlo zrealizovat - finance), na krajské přehlídce sborů středních škol (především pro gymnázia) dvě stříbrná pásma, jedno zlato s postupem na republikové kolo do Opavy (nešlo zrealizovat, pedagogické praxe studentek), za zmínku jistě stojí i čtyři koncerty s Vladimírem Hronem, jednou s Petrou Janů. Nebylo toho málo, čeho sbor za mého působení dosáhl, přestože při problematickém zkoušení – pouze jedenkrát v týdnu, navíc byly stále některé zpěvačky na souvislé praxi, na odborné exkurzi, zkrátka někde v terénu. Času stráveného s děvčaty však nelituji, byla to moc pěkná práce. V roce 2013 přijal dívčí sbor nový název - Chiavetta (Klíček). Jistě ne náhodou, jelikož jsem již v roce 1992 založila a vedla sbor dospělých žen Clavis cordium (Klíč k srdcím). Dva úzce provázané sbory s řadou společných akcí. Práci s dívčím sborem jsem musela z rodinných důvodů na jaře 2015 po 34 letech ukončit, jelikož jsem skončila i s výukou na SPgŠ. Stále se mi trochu stýská.

Ženský pěvecký sbor Clavis cordium vznikl 24. června 1992 v Mostě na žádost tehdejšího předsedy PSSU Dr. Dušana Golla, který mě oslovil s tím, že mužské těleso potřebuje partnerský ženský sbor. Sbor začínal s malým počtem zpěvaček, ale postupem času stále přicházely nové zájemkyně. Přicházely i odcházely. V prvních letech hledal sbor svoji tvář, budoval repertoár, prověřoval výdrž jednotlivých zpěvaček. Dlouhou dobu vystupoval pod názvem Ženský pěvecký sbor Most, až po deseti letech činnosti si vybral název nový - Clavis cordium = Klíč k srdcím. To bylo v době, kdy se stabilizoval počet členek, ve sboru zůstaly ty, které nebraly sborový zpěv jen jako dobrovolný kroužek pro občasné vyplnění volného odpoledne. A tak se sbor pustil i do náročnějších akcí, spolupracoval i s klubem Kiwanis, jehož základním posláním je charitativní činnost, několikrát vystupoval s Vladimírem Hronem v Mostě, ale také v Teplicích a v Chomutově. Na koncertě sboru vystoupila i Šárka Vaňková, stříbrná v první soutěži SuperStar. V mosteckém divadle vystoupil sbor s Petrou Janů. Na koncertech ženského sboru se představili i mimořádně talentovaní sourozenci Marie a Milan Al-Ashhabovi. Pěvecký sbor je členem Unie českých pěveckých sborů, takže se zúčastňuje i společných akcí těchto sborů Unie. Ve spolupráci s majitelem agentury MMMM Ing. Petrem Mackem je každoročně úspěšně prováděna Rybova Česká vánoční mše, sbory nacvičily i Dvořákovo Te Deum, Mozartovu Korunovační mši a Hniličkovu Missu jazz. Sbor se také stal pravidelným účastníkem festivalu duchovní hudby Tibi laus, který je pořádán v Mostě. Pravidelně zkouší v malém sále ZUŠ F. L. Gassmanna. Na své koncerty, jež jsou tradičně před Vánocemi a na jaře, zve i žáky této školy, na oplátku je zase sbor zván na jiné akce, např. se zúčastnil Velké noční hudby v roce 2008 a Velké barokní noci 2009 na zámku v Korozlukách. Příležitostně vystupuje na akcích města - Mostecké slavnosti, Pietní akt, Vánoční trhy, Velikonoční jarmark, vernisáže v knihovně apod. Řadu let také vystupoval s partnerským sborem PSSU i jako sbor smíšený. Své nadšené posluchače si sbor získal i mimo Most, několikrát vystupoval ve Vlčí, dále ve Vrbně, v Chlumčanech, v Malém Březně, v Bříství, v Mnichově Hradišti, v Chomutově, v Jirkově, v Annabergu, v Augustusburgu, v Seiffenu a v Marienbergu. Pravidelně pořádá letní týdenní pracovní soustředění, na kterých se připravuje na další sezonu. Sdružuje 41 žen od 21 do 75 let. Ve svém repertoáru má písně lidové a jejich úpravy, dále umělou tvorbu našich i světových skladatelů, náročné skladby současných autorů. V roce 2003 nastoupila do sboru Milena Bittnerová, to byla výhra pro mě i pro sbor. Přestala jsem být limitována schopnostmi klavíristky, poněvadž naše Milena zahraje vše, a ještě k tomu skvěle. Soutěžní dráha sboru začala v létě 2005, kdy se sbor zúčastnil IV. Mezinárodního festivalu a soutěže Bohuslava Martinů v Pardubicích, kde získal stříbrné pásmo a ve své kategorii obsadil první místo. Čekala jsem třináct let, než jsem usoudila, že můžeme zkusit svoji první soutěž. Slova doc. Ing. Vlastislava Nováka, předsedy poroty: „Kde vy jste se tady vzaly?“ mě velmi potěšila. Nikdo nás neznal, nikdo nás nepodporoval, přesto jsme se dokázaly prosadit. Další významnou akcí pěveckého sboru byla účast na mezinárodním sborovém festivalu ve švédském Växjö Cantate Smaland v červnu 2006. Sbor svým výkonem nadchl a oslnil všechny zúčastněné (sbory ze Švédska, Itálie, Německa, Norska a České republiky). Největším oceněním bylo sdělení: „Váš sbor pozvedl úroveň celého festivalu.“ Sbor nejenom že výborně reprezentoval svoji vlast, ale skutečně dělal čest svému jménu. Po úspěšném umístění v Pardubicích se sbor zúčastnil další mezinárodní soutěže Praga cantat 2006. Za naší účastí stál doktor Kolář, který si nás pamatoval z Pardubic, a tudíž dal doporučení k naší účasti. Dvacátého ročníku této známé soutěže se zúčastnily sbory z Brazílie, Finska, Francie, Německa, Norska, Rakouska, Ruska, Slovinska, Švýcarska, Venezuely a České republiky. Na pódiích obou sálů Národního domu Na Vinohradech, kde akce probíhala, se vystřídalo téměř 1400 zpěváků. Clavis cordium získal opět stříbrné pásmo. Na jaře 2007 se sbor zúčastnil 10. ročníku festivalu Alta Pusteria v Itálii. Přestože se festivalu zúčastnilo téměř sto sborů, Clavis cordium svým uměním posluchače opět zaujal a získal si obdivovatele. Svátky písní v Olomouci 2008 byly další mezinárodní akcí, z níž si sbor přivezl ocenění - stříbrnou medaili v kategorii Ženské sbory a bronzovou medaili v kategorii Současná sborová tvorba českých autorů narozených po roce 1920. Další zdařilou akcí byla mezinárodní soutěž soudobé hudby Canti veris Praga 2009 s Cenou Zdeňka Lukáše. Sbor soutěžil v kategorii ženských sborů, kde získal stříbrné pásmo. V červenci 2009 probíhal v Lipsku Mezinárodní festival sborového zpěvu za účasti sborů z Německa, Anglie, USA, Nizozemí, Austrálie a Irska, kterého se sbor zúčastnil jako jediný zástupce z České republiky. Zároveň byl sbor jediným ženským sborem na festivalu, který vyvrcholil závěrečným společným koncertem všech sborů v reprezentačním sále Gewandhausu. Clavis cordium i zde potvrdil svoji stále se zvyšující kvalitu, výborně reprezentoval Českou republiku, nadchl svým výkonem, ale především obtížným repertoárem všechny zúčastněné včetně uměleckého ředitele celého festivalu pana Jonathana Willcockse, vynikajícího dirigenta a hudebního skladatele. Škoda jen, že sbor nemohl z finančních důvodů přijmout milou pozvánku smíšeného sboru z Irska na tamní festival. V létě 2011 navštívil sbor italské Toskánsko, kde byl v lázeňském městečku Montecatini pořádán mezinárodní festival. I na tomto festivale bylo vystoupení českého sboru hodnoceno velice kladně, všechny členky především potěšila slova polské dirigentky: „Zpívaly jste nádherně, zpíváte totiž srdcem!“ Opětně se tedy potvrdilo to, že výběr názvu - Clavis cordium není náhodný - Klíč k srdcím. Sbor se snaží realizovat každý rok nějakou aktivitu - mezinárodní festival, mezinárodní soutěž. Na květen 2012 připadlo další soutěžní klání, tentokrát si sbor vybral mezinárodní festival sborové a instrumentální tvorby Mozartova Praha. V obou kategoriích (Sborová tvorba - Dospělí, Musica sacra) získal sbor stříbrná pásma. Kromě toho byl tentokrát ještě navíc oceněn Zvláštní cenou poroty za dramaturgii programu (především v druhé kategorii vystoupil sbor s mimořádně náročným programem současných světových i českých autorů duchovní hudby), což jistě svědčí o tom, že sbor umělecky stále roste. V létě 2013 vyjel sbor na další zahraniční festival, tentokrát do rakouského Salzburgu. Zájezd byl mimořádně zdařilý, sbor byl připraven nejen na svá tři samostatná vystoupení, ale zvládl i nácvik společných skladeb - Missa solemnis (W. A. Mozart), Halleluia (G. F. Händel), Choral fantasie (L. v. Beethoven). Tak jako na předcházejících festivalech na sebe sbor upozornil náročností svého programu a pečlivou přípravou na společné vystoupení. V září 2013 se sbor zúčastnil projektu Spojených sborů Podkrušnohoří, kdy byla pod vedením autora skladby a dirigenta Hudby Hradní stráže a Policie ČR Mgr. plk. Jana Zástěry uvedena premiéra jeho díla Symfonia in honorem Jacobi Trautzli (Osek, Praha Vršovice, Praha Chrám sv. Víta). V červenci 2015 odjel sbor do německého Wernigerode, kde probíhala mezinárodní soutěž ve sborovém zpěvu. Mostecké ženy opětně soutěžily ve dvou kategoriích - Ženské sbory, Musica sacra. V obou kategoriích se umístil ve stříbrném pásmu, přestože konkurence byla skutečně velká. Do Wernigerode přijelo třicet sborů z jedenácti zemí (Německo, Itálie, Finsko, Rusko, Bělorusko, USA, Nigérie, Polsko, Čína, Taiwan a Česko). Přijely především sbory mladých lidí, experimentálních škol, univerzit, zkrátka sbory výběrové, přesto se Clavisky mezi nimi neztratily. Sbor byl dokonce vybrán, aby vystoupil na charitativním koncertě v Halberstadtu, což všechny velmi potěšilo. Ve dnech 24. až 27. července 2017 proběhl v Bratislavě soutěžní festival Bratislava Cantat I. Situace však byla poněkud komplikovanější, vzhledem k počtu účastníků byly sloučeny dva festivaly, a tak se sbor ocitl v poněkud těžší pozici, jelikož sboristům, kteří soutěžili ve stejných kategoriích, bylo maximálně 35 let. Naše kategorie byly tentokrát dokonce tři - Sakrální hudba a cappella, Současná hudba a Ženské sbory. Ve všech kategoriích sbor uspěl a do Česka přivezl tři stříbrná pásma. V létě 2019 se sbor chystá na mezinárodní sborový festival Verona Garda Estate. Přestože festival je pořádán již dvanáctým rokem, budeme prvním českým sborem, který se ho zúčastní.

A co říci závěrem? To vše by se asi nepodařilo, kdyby mě v mých aktivitách nepodporovala moje rodina. Nikdy jsem neměla problém s účastí na jakékoliv akci, termín pravidelných zkoušek má přednost před vším (případné narozeniny připadající na čtvrtek se přece dají oslavit jindy). Sbor je také držitelem Ceny města Mostu, kterou převzal na podzim roku 2009. Cena města Mostu je především morálním oceněním a je udělována za výrazná umělecká, vědecká a jiná díla mající vztah k Mostu nebo za přínos k rozvoji města Mostu ve všech jeho oblastech. Přestože nejsem angličtinář a má angličtina je stále na úrovni mírně pokročilá, zapojila jsem se se studentkami do mezinárodního projektu Songs, Language and Culture v rámci eTwinningu. Do tohoto projektu se přihlásilo celkem 12 škol z různých zemí Evropy. Práce to byla zajímavá, nicméně pro mě kvůli mé angličtině velice náročná. S projektem jsme dosáhli několika ocenění, v září 2009 Národní cena kvality, v říjnu téhož roku Evropská cena kvality a poté v soutěži oceněných projektů jsme skončili v Evropě na druhém místě. Největším naším úspěchem bylo to, že jsme dokázali složit hymnu celého našeho projektu, anglický text i melodii, nahrát ji na CD a odeslat do Španělska vedoucí projektu, která ji poté prezentovala v Seville na slavnostním vyhodnocení eTwinningových projektů. Naše síla byla právě v hudební složce. Velmi mě také potěšila nominace na Cenu Bedřicha Smetany za rok 2014. Sice Cenu převzali ti lepší, než jsem já, ale i nominace byla pro mě příjemným překvapením. A co bude dál? Doufám, že bude i nadále fungovat Clavis cordium, počet spokojených zpěvaček tomu nasvědčuje. Ani jeden z mých synů netoužil po hudebním vzdělání, oba mají vysokou školu, starší pracuje jako masér v lázních, mladší je voják z povolání. Naději v pokračování tradice mám ve svých vnučkách Evičce a Aničce. Andulka je ještě miminko, má čas, ale se čtyřletou Evičkou už zasedáme ke klavíru. Třetí splněné přání.