Muzikantský a pedagogický odkaz Václava Žilky je stále živý

Zakladatel a propagátor projektu Dřevěná píšťalka

Václav Žilka se narodil 19. září 1924 v Ostravě v hudební rodině, kde muzicírování bylo na denním pořádku. Vystudoval obor flétna na brněnské JAMU u flétnisty a skladatele Oldřich Slavíčka, v letech 1948 – 1953 absolvoval AMU v Praze, v letech 1952 – 1963 hrál v komorním souboru České filharmonie – Českém nonetu, později byl 24 let členem Symfonického orchestru Československého rozhlasu až do roku 1987 a působil rovněž na plzeňské konzervatoři, kde v roce 1973 založil soubor Collegium di flauti.

Profesor Václav Žilka je autorem několika pozoruhodných projektů, jako byla již zmíněná Dřevěná píšťalka, dále projektu Veselé pískání – zdravé dýchání či Léčivá píšťalka. Samozřejmě, že byl dokonale poučen o tom, že „kousek provrtaného dřeva“, jakým zobcová flétna vlastně je, dokáže pomocí bránice „vyfoukávat“ astma, ale posiluje u dětí rovněž jejich psychiku, sebedůvěru a navíc jim dává radost ze hry, řekl bych základu muzicírování. V. Žilka pořádal snad 30 let letní tábory v Říčkách v Orlických horách, kam přijímal jen děti s jedním z rodičů, neboť říkal, že jedině tak to vnáší do rodiny pohodu a lásku. Žilkova škola byla vhodná jak pro děti předškolní, tak i školou nepovinné, jakož i pro rodiče, kteří nebyli hudebně nikterak vzděláni. Příkladem byl jeho kamarád a „žák“, malíř Cyril Bouda, o kterém se Žilka v legraci vyjádřil, že za celých 17 let se nenaučil znát noty, přičemž hrát na zobcovou flétnu docela uměl, ale místo not si maloval barevné značky.

Pedagog a flétnista V. Žilka se věnoval také koncertní a dirigentské činnosti, procestoval s Českým nonetem, ale i se Symfonickým orchestrem značnou část světa a byl rovněž autorem některých knih, z nichž vybírám Hudební zálety Cyrila Boudy, Kamera v dur, Dostaveníčko s píšťalkou a Veselé pískání – zdravé dýchání. Na své vlastní děti byl profesor Žilka velmi přísný, dcera Jarmila je pěvkyní i harfenistkou, syn Štěpán skladatelem a flétnistou, jenž vlastně přivedl tatínka právě k zobcové flétně a Veronika, jako nejmladší ze sourozenců, sice začala s flétnou sama a s chutí, ale nakonec, jak všichni víme, utekla k divadlu a k filmu.

S panem profesorem Žilkou mám osobní i sborovou zkušenost. V Pěveckém sdružení pražských učitelů, jehož jsem byl dlouhá léta členem, jsme několikrát účinkovali na kurzech a vlastně i koncertech dětí v projektu Dřevěná píšťalka. Vzpomínám si na jedno vystoupení v Janáčkově síni na Malé Straně v Praze (v Besední ul.), kdy nás pan profesor představil jako pány v černém a po našem krátkém pěveckém prologu došlo nejenom k tomu, že děti samy zazpívaly, opakovaly si předchozí znalosti rytmu a not (četly noty sborem nahlas), ale některé představily dokonce i pohádku o píšťalce, kterou vymyslely a na podiu se představili i malí pištci, jako jednotlivci. Ale co chci především dodat. Na závěr jsme společně s dětským „orchestrem“ zahráli Žilkovu skladbu s názvem Znělka mladých flétnistů, kdy na pokyn dirigenta jsme „vylovili“ z útrob koncertního úboru malé sopránové flétničky a snažili se dostát předepsanému. Bylo to velice efektní a pro rodiče dětí nepředvídatelné.

Dřevěná píšťalka přivedla k aktivnímu muzicírování jen v Praze na šest tisíc dětí a na pět tisíc rodičů a prarodičů. Několik následovníků přeneslo potom projekt i do působišť mimo Prahu.

Flétnista a pedagog Václav Žilka zemřel 13. dubna 2007 ve věku 82 let a je pochován na hřbitově v Úněticích u Prahy.