Josef Říha: Missa brevis (1/8)

Josef Říha, narozený 21. prosince 1934 v Praze, absolvoval nejprve studium učitelství na pedagogické fakultě a později též studium hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V kompozici se stal soukromým žákem Felixe Zrna a svou tvorbu věnoval od počátku lidskému hlasu – toto zaměření korespondovalo s jeho pedagogickou profesí. Založil a vedl několik sborů, první z nich ustavil na samém začátku vlastní pedagogické dráhy v roce 1955 v Ústí nad Labem. V šedesátých letech vedl Josef Říha smíšený sbor při neštěmickém TONASA a v roce 1966 založil spolu s profesorem Vladimírem Kobrlem Ústecký dětský sbor. Tehdy již pracoval též na katedře hudební výchovy pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, odkud však musel na začátku normalizačních sedmdesátých let odejít. Nové místo našel na základní škole v Krásném Březně, kde uskutečnil myšlenku rozšířené hudební výchovy. Tento záměr se stal v osmdesátých letech podnětem pro zavedení rozšířené hudební výchovy do dalších škol v celé republice. V Krásném Březně se navíc Josefu Říhovi podařilo u nás ojedinělý způsobem propojit základy všeobecného a uměleckého vzdělávání a sjednotit základní školu se základní školou uměleckou.

Pedagogická práce postavila do popředí Říhova skladatelského zájmu dětské zpěváky. Pro ně nejen komponuje, ale i upravuje lidové písně - v soutěžích tvorby pro dětské sbory získal nejedno ocenění. V současné době působí Josef Říha jako profesor oboru sbormistrovství – hudební výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Zde v roce 1989 stál spolu s dr. J. Holubcem u zrodu smíšeného sboru Chorea academica, pro nějž zkomponoval své zatím jediné liturgické dílo – Missu brevis.

Říhovu Missu brevis můžeme označit za dílo s neoklasicistními tendencemi. Výraz „neoklasicistní“ je ovšem třeba zde chápat dostatečně široce, neboť autorova hudební řeč čerpá zejména z výraziva předklasických epoch: imitační práce v částech s převažující polyfonní fakturou postrádá přísný transpoziční rozvrh a připomíná formu ricercaru, pokud se vyskytne reperkuse na způsob fugové expozice, je vzápětí opuštěna, kvintové paralelismy pak svědčí o inspiraci obdobími, kdy vícehlas stál u svého zrodu. Rovněž církevní modalita odkazuje k předbarokní polyfonii. Soudobou hudební řeč charakterizuje pak ve skladbě zejména rozmanitý tonální plán jak ve vztahu mezi mešními částmi, tak uvnitř částí samotných, bimodalita, aleatorní plochy, alterované i zahuštěné souzvuky, akordické paralelismy i souzvukové kombinace. Využití latinského textu ordinaria představuje naopak jednu z archaizujících tendencí, neboť byl s římskou liturgií spjat podstatně dříve než naše mateřština. I v zacházení s textem se skladatel inspiroval klasickými a předklasickými liturgickými díly: jestliže totiž měla missa brevis dostát svému označení, pak skladatelé její rozsah omezovali tím, že na způsob motetové praxe svěřovali různý text několika hlasům zároveň (viz odd. II. 2. 3), případně některé pasáže vynechávali. Dnes církev tuto praxi nepreferuje a mše Josefa Říhy se tak stává spíše dílem pro koncertní pódium. Jestliže však uvážíme, že závěry Druhého vatikánského koncilu nabádají k tomu, aby se liturgie nevyhýbala soudobé polyfonii a aby rozsah skladeb odpovídal časovým možnostem současného člověka, pak stručné Říhovo ordinarium má předpoklady též k liturgickému provádění.