Život a dílo Zdeňka Lukáše (3/5)

V letech 1975–1979 byl sbormistrem ženského sboru ČSSPT, pak vždy už jen skladatelem na „volné noze“. Do roku 1968 byl členem Svazu československých skladatelů, po jeho rozpuštění a znovuobnovení v dobách normalizace nějakou dobu přestal být členem, znovu přijat byl až díky tehdejšímu předsedovi Václavu Felixovi, který ho doporučil do vokální komise.

V roce 1972 podniká Lukáš své poslední zahraniční koncertní turné s Českou písní, a to na festival do španělské Barcelony. Přináší mu nejen velký úspěch se sborovým cyklem Vivat, iuventus!, byl vyhlášen i nejlepším sbormistrem a požádán o kompozici pro příští ročník festivalu. Ovšem po tomto zájezdu vrcholí jeho problémy s politickými představiteli Plzně i s obávanou a mocnou STB (byl vyslýchán nejen on, ale i řada členů sboru), což má za následek nucené ukončení jeho sbormistrovské činnosti u České písně, zákaz vstupu do plzeňského rozhlasu, přestávají se vysílat jeho skladby. V tomto pohnutém čase píše např. Hudbu k vernisáži pro violu a klavír (k provedení v nově otevřené plzeňské výstavní síni Masné krámy), Variace pro klavír a symfonický orchestr op. 69, pro USA komponované Rondo pro čtyři saxofony, Postludium pro symfonický orchestr, Svitu pro sólový klarinet, flétnu, cimbál a smyčcový orchestr, Legendu pro basklarinet a klavír, Divertimento pro housle a violu, Trio pro housle, violoncello a klavír a další kompozice. K vrcholům desetiletí po roce 1970 beze sporu patří V. symfonie pro velký symfonický orchestr se sólovým lyrickým sopránem op. 82 z roku 1972, oceněná 2. místem ve skladatelské soutěži „Premio Citta di Trieste“ v roce 1973, III. smyčcový kvartet op. 93, Koncert pro fagot a symfonický orchestr op. 113 z podzimu 1976, Koncert pro klarinet a symfonický orchestr z téhož roku, Concerto grosso III. z r. 1977 (dostalo se mu mnohých provedení u řady předních komorních orchestrů), pro zahraniční festival v Aberdeenu pak kantáta pro smíšený sbor, varhany a symfonický orchestr na verše antických filosofů Cultus amoris op. 136 z roku 1978, provedená na premiéře spojenými sbory několika národů, japonským orchestrem a jugoslávským dirigentem.

Zdeněk Lukáš spolupracuje autorsky i se souborem Linha Singers, využívaje specifických hlasových dispozic a nástrojových možností. Vznikly tak skladby Ignoratio dulcis op. 105, Canti iuventutis op. 109, Partita vocale op. 120, Dovolená op. 138 a zvláště pak poetická hvězdářská opera Planeta s tiše fialovou září op. 141 z roku 1979 na libreto Jiřího Suchého, která se hrála v prostředí pražského planetária a natočila ji i Čs. televize.