Život a dílo Zdeňka Lukáše (1/5)

Asi bychom předpokládali (tak jak to známe z životopisů většiny hudebních skladatelů), že v dětství navštěvoval hodiny klavíru nebo houslí a již v útlém věku dokázal zahrát pozoruhodné skladby. Opak je pravdou. I když rodiče tomu chtěli, malý Zdeněk odmítal učit se hrát a do hudební školy nechodil. Zcela nepochopitelné je, že ač neznal vůbec noty, v sedmi letech zapisoval melodie, které mu maminka zpívala při domácích pracích. Hrdě je nazval operou Popeluškou, má je dodnes schované jeho sestra a tyto melodie jsou zapsány zcela přesně… Ve čtrnácti letech napsal první partituru, a to scénickou hudbu pro komorní orchestr amatérského divadla ve Strašnicích. Představení se skutečně hrálo (u 1. pultu tehdy seděl mladý Jiří Linha, zakladatel legendárního souboru), dokladem je dodnes schovaný plakát.

Prvního důkladnějšího hudebního vzdělání se Lukášovi dostalo za válečných let na učitelském ústavu v Praze, kde byl donucen přece jen učit se hrát na housle a zabývat se alespoň elementární hudební teorií. Po studiu vyučoval v letech 1946–1951 na základních školách v tehdejším okrese Jílové. V roce 1950 byl sice povolán na vojnu do Brna, ale dva dny před nástupem onemocněl žloutenkou. Dostal odklad na jeden rok. Byl to jeden z nejdůležitějších mezníků v jeho životě. Vlak, kterým jeli jeho vrstevníci na vojnu, se srazil v tunelu před Blanskem, bylo hodně mrtvých…Lukáš po roce nastoupil na vojnu do Plzně, kde vlivem různých pro něho příznivých okolností začal rozvíjet úspěšně svoji hudební kariéru. Na vojně se tam sešla parta několika umělecky založených osobností, které založily soubor „Chop, ráz“. Název je to sice divný, je odvozen z kanonýrské hantýrky, ale vedle „trefeného muzikanta amatéra Lukáše“ (jak se sám takto klasifikoval), tam byli např. pozdější spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana Šebánek, herec Dóczi z Nitry, režisér Hezoun z pražského rozhlasu a samozřejmě i velmi dobří muzikanti (koncertní mistr Slovenské filharmonie, 1. pozounista orchestru K. Vlacha aj.).

Již prvním rokem založil Z. Lukáš mužský sbor, s nímž si troufl časem i na Smetanovo Věno, později přizvali i ženy z učiliště a vytvořili sbor smíšený. Kvalita těchto sborů byla velmi dobrá, neboť natáčeli i v plzeňském rozhlase. Tam si všimli Lukáše jako výrazného talentu a hned po vojně mu nabídli místo hudebního redaktora (ač poctivě přiznal, že nemá žádné hudební vzdělání).

Od roku 1953 se tak píše důležitá historie v životě Zdeňka Lukáše, a to činnost v plzeňském rozhlase. Po roce dostal od tehdejšího vedoucího hudební redakce M. Šmída úkol založit poloprofesionální smíšený sbor, který by pravidelně natáčel především úpravy lidových písní pro oblíbený pořad Hrají a zpívají Plzeňáci. Tak od listopadu 1954 začala pracovat Česká píseň. Z plánů na profesionalizaci tohoto sboru nakonec pro nedostatek finančních prostředků sešlo, sbor působil jako amatérský. Těžiště však bylo zpočátku skutečně v nahrávání úprav lidových písní, ať už a cappella, či s doprovodem Plzeňského lidového souboru, složeného z předních hráčů Plzeňského rozhlasového orchestru, případně ve spolupráci s řadou v té době na rozhlasových vlnách známých sólistů.

Zdeněk Lukáš byl v rozhlase od založení České písně zcela uvolněn pro práci sbormistrovskou, na jeho redaktorské místo nastoupil mladý folklorista Zdeněk Bláha. Lukášovi tak zbývalo hodně času na komponování.