Mozartova Velká mše c moll

O Velké mši c moll, Mozartově posledním a nikdy nedokončeném zhudebnění mešního textu, panují různé legendy. Jedna hovoří o tom, že Mozart dílo komponoval pro Salcburk, aby ukonejšil svého otce Leopolda, neboť se proti jeho vůli oženil s o šest let mladší zpěvačkou Constanze Weberovou. Přecitlivělý a na otci stále závislý syn údajně slíbil, že napíše mši, kterou se on a jeho mladá žena usmíří s rozhněvanými salcburskými starousedlíky. Pravdivost této historky nelze zcela vyloučit: Třebaže byla v roce 1783 mše hotova stěží z poloviny, nechal ji skladatel provést v salcburském kostele sv. Petra. Jeho Constanze údajně zpívala sopranový part.

Legenda, že se Mozart ve sborech této mše všeobecně odkazuje na Bachovy Pašije, neobstojí při bližším prošetření, protože mladý skladatel v té době ještě nemohl znát Bachovu vokální hudbu. Nicméně základní znalost Bachovy instrumentální hudby ze skladby nezmizela beze stopy.

Ve svém zvukově poměrně bohatém obsazení, svými neovyklými rozměry a hloubkou svého výrazu vyčnívá Velká mše c moll z rámce Mozartovy mešní tvorby. V částech Credo a Gratias je obvyklý čtyřhlas rozšířen na pětihlas, zatímco Qui tollis je provedeno dokonce jako osmihlasý dvojsbor. Široce rozestřenou fugu na lapidární téma stoupající v kvartách napsal Mozart v Cum Sancto Spiritu, bohatě figurovanou fugu v Hosanna. Také v díle ostatních skladatelů, jako Josefa a Michaela Haydnových, lze právě na začátku osmdesátých let osmnáctého století konstatovat příklon k opětovnému přijetí kontrapunktické techniky. Pravděpodobně to však bylo zde i určité vypořádání s hudbou Johanna Sebastiana Bacha, bez níž by kromě uvedených fug ani dvojsborové Qui tollis se svými drsnými harmonickými sledy nebo ve srovnání s dřívějšími mešními skladbami nápadně přísné Kyrie nemohly být nikdy napsány.

Právě v roce 1782 se Mozart pravidelně účastnil nedělních matiné, které se konaly v bytě barona Gottfrieda van Swieten ve dvorské knihovně, a kde – uvěříme-li Mozartovu dopisu otci ze dne 10. dubna 1782 – se nehrálo nic jiného než Bach a Händel. Mozartovo dílo tak bylo opět obohaceno o nové stylistické vlivy. Hodno povšimnutí je i to, že vedle kontrapukticky přísných sborů stojí takové části jako Laudamus te – takřka operní árie italského stylu s třpytivě honosnými koloraturami.

Mozart si mimochodem – to si neodpustíme dodat – na svoji mši c moll vzpomněl, když v březnu 1785 psal pro koncert Vídeňské společnosti hudebních umělců svoji kantátu Davidde penitente. Kvůli ní toto dílo, vyžadující hluboký respekt, neuctivě zohavil: Kromě dvou dokomponovaných arií zde bylo Kyrie a Gloria z Mše c moll, obojí podloženo novým italským textem.