Klášterní koncert na Sázavě

Program koncertu sahal od nejstarších duchovních skladeb (české chorály Svatý Václave a Bůh náš všemohoucí) přes renesanční mistry Monteverdiho a Vecchiho, romantismus (Dvořák) až po upravené lidové písně a spirituály. Toto stylové a dramaturgické rozpětí ukazuje široký záběr sboru, klade však určité nároky na posluchačovu stylovou pružnost v rámci jednoho večera. Koncert byl kultivovaně moderován Helenou Staňkovou, která po vstupním chorálu Svatý Václave uvedla celý koncert s pěti dramaturgickými bloky a poté ohlašovala jednotlivá čísla bloku. Toto moderování je potřeba považovat za jeden z výrazných kladů koncertu, neboť popsalo dramaturgii a případné obtíže plynoucí ze stylové šíře elegantně překonalo. Tento způsob komunikace s posluchačem lze rovněž považovat ze strany umělců za chvályhodný projev postoje předpokládajícího, že posluchač o dramaturgii přemýšlí a neomezuje se na „konzumaci“ libovolně bez jakéhokoli (seznatelného) záměru předkládaných čísel, čehož jsme v současném koncertním provozu bohužel mnohokráte svědky. Publikum tento záměr odměnilo potleskem vždy až po konci celého prvního a druhého bloku a ne po jejich jednotlivých položkách. Tak nebyly narušeny meditativní vyznění a návaznost starých církevních písní a madrigalů Monteverdiho a Vecchiho. To prospělo nejen hudbě samotné, ale i koncentraci publika a možná i sbormistrů a pěvců. Rachmanivovo Tebi pojem z Vsěnočneho bděňja však zaznělo natolik působivě, že se publikum (právem) potlesku nemohlo zdržet navzdory tomu, že šlo o teprve první kus z třetího romantického bloku. Posluchač se tak mohl ocitnout v konfliktu dvou protichůdných hnutí: odměnit vynikající výkon a ponechat skladbě její liturgické vyznění, v němž potlesk nemá místa. Můžeme však konstatovat, že zbývající bloky nebyly na „přerušení“ potleskem tolik citlivé, v případě závěrečných spirituálů byla bezprostřední reakce publika pro jejich vyznění spíše přínosná.

Interpretaci samotnou je třeba vysoce ocenit! Pěvecké výkony byly vyvážené. Vyváženost bylo možno pozorovat jak mezi jednotlivými čísly koncertu, tak mezi jednotlivými členy sboru a různými obsazeními pro jednotlivé skladby. Za asi nejvýraznější klad koncertu je třeba považovat uměřenou dynamiku ve všech číslech koncertu. S úspěchem všichni sbormistři odolali lákadlu „hyperdynamičnosti“ zvýrazňující dynamické extrémy (forte a piana), která sice může ohromit, avšak nenabízívá nic více, rezignuje na hledání obsahu. Uměřená práce s hlasitostí i tempy ukázala, že Laetitia může předvést podstatně více než v určitých pasážích krátkodeše překvapit. Proto také posluchač mohl vychutnávat detaily skladeb a byl mu dopřán souvislý náhled na přednesená díla. V komorním 11-členém obsazení výborně vyzněly zejména Monteverdiho madrigaly (Lasciate mi morire a Io mi son giovinetta). I dle závěrečného slova dirigenta souboru Romana Michálka je právě toto obsazení ideální pro provádění madrigalů renesančních mistrů. Věříme, že disonance v Lasciate mi morire by i amatérské části publika (mezi niž patří recenzent) odhalily interpretační nedostatky spíše než lecjaké jiné skladby. S potěšením je potřeba právě tuto část koncertu hodnotit jako velice zdařilou. Dalším z vrcholů (i dle téměř bouřlivé reakce publika soudě) pak bylo Rachmanivovo Tebi pojem nastudované s respektem k detailu a ve srovnáním s ruskými pravoslavnými chrámovými sbory méně kontrastně a poněkud komorněji (což je dáno i obsazením). Za velmi posluchačsky vděčný a silné emoce vyvolávající považujeme první přídavek - pijáckou píseň O. Vecchiho. Zajímavým a neotřelým nápadem je pak tichý a pomalý druhý přídavek Ave Verum C. Saint-Säense, který zakončuje koncert meditativně. Připomíná poněkud obdobný princip zklidnění známý z Bachových kantát: posluchač neodchází naladěn extaticky, nýbrž zamyšlen, ponořen do meditace. Dalším výrazným kladem interpretace je pečlivá artikulace, které musel sbor věnovat důslednou práci. Posluchač, nevybavený textem ani znalostí přednášené hudby, mohl porozumět většině slov. Zvláště to platí pro Signore delle cime Giuseppe Marziho z romantického bloku přednesené v čistě mužském obsazení. Toto obsazení prokázalo svou plnou způsobilost samostatně vystupovat ještě v raně barokním Sepulto Domino prvního chorálně-sakrálního bloku. Využití tohoto obsazení lze rovněž považovat ze jeden z úspěchů koncertu a jeho interpretační kvality ho plně ospravedlnily. Sázavský koncert zanechává v posluchači pocit, že jde o možnou cestu do budoucna a že mužskému sboru lze svěřit na koncertech i několik čísel. Celý koncert bez účasti ženské části sboru by však možná přeci jen byl poněkud příliš zúžený.

Konečně pak je výrazným rysem projevu Laetitie patrným při celém koncertě vysoká sborová kultura a sjednocenost. Zpěváci jsou výborně „sezpíváni“ a žádný z nich „nevyčnívá“, neproměňuje sborové vyznění v „pseudo- či semisólistické“. V případě jedné skladby však jsme nuceni tuto chválu odepřít a konstatovat, že charakteristické (a krásné, recenzentovi známé) zbarvení hlasu jedné ze sopranistek nebylo lze přeslechnout. Jen násilně bychom hledali další kritické výhrady, snad lze poukázat na mírné zaváhání sólisty v motetu Náš milý svatý Václave v rámci úvodního chorálu Svatý Václave. Bylo v jeho případě možno pozorovat efekt „rozezpívávání“, mírného zlepšování, nabývání jistoty v průběhu koncertu a naštěstí však již nikoli „odzpívávání“ - sestupu.

Chování sboru je přirozené, přátelské, nenabubřelé, bez afektů a působí uvolněně. Z jistoty účinkujících se podává, že program byl důkladně studován a připraven a mnohokrát (jistě právě tak úspěšně jako v Sázavě) proveden. Provedení vyznívá tedy suverénně, bezpečně a vyváženě - jeho kvalita nekolísá mezi jednotlivými čísly a není nahodilá. Posluchač tuší vysokou autokritičnost vedení sboru a klade si otázku, zda vstup na jen mírně tenčí led poněkud nižší propracovanosti a kratšího zkoušení by nemohl být pro interprety podnětný a pro posluchače repertoárově obohacující. V žádném případě však tato poznámka nemá vyznít jako nevděk v příznivé a vzácné a mnohdy (u jiných těles) postrádané situaci dobře odvedené práce. Chvályhodné rovněž je, že Laetitia ušetřila posluchače v současnosti se rozmáhajících nemravů a členové sboru si tudíž nesedali při číslech, v nichž nezpívali, a nerušili tak ani hlukem ani přesunováním. Zejména je třeba ocenit ženskou část, která vydržela stát navzdory vysokým podpatkům i při všech čistě mužských produkcích. Dnes to bohužel zdaleka není samozřejmé a to ani v kompozicích, jejichž různé věty zhudebňují navazující text!

Celkově je třeba koncert vysoce ocenit jako interpretačně velmi zdařilý. Osvěžil posluchače zřejmou a sdělenou dramaturgickou koncepcí, důstojným někdejší koncertní standardy ctícím chováním a přirozeností a úctou k hudbě i posluchači. Co by si mohl posluchač více přát? Skoro nic nebo jen málo. Možná navzdory kvalitnímu moderování vytištěný program koncertu a v lepším případě, pokud okolnosti umožní, s přeloženými texty (byť i texty byly u skladeb Jiřího Temla moderátorkou uvedeny). Dále snad specializovaný koncert zaměřený na určitou užší stylově, geograficky či časově vymezenou hudební výseč. Sbor již takové v minulosti uváděl a z dramaturgie zářijového sázavského koncertu 2007 je zřejmé, že je k takovému počínání plně uschopněn. Třeba by mohlo posloužit doplnění čísel již nastudovaných při přípravě skandinávského turné. Celé Rachmaninovo Vsěnočnoje bděnje? Jedna z Monteverdiho knih madrigalů? A co přát sboru a jeho sbormistrům? V první řadě více takto zdařilých koncertů. A možná i navzdory slovům dirigenta vítajícím nepočetnost (avšak skutečný zájem) publika, aby při koncertech nebyl počet účinkujících a publika početně vyrovnaný, nýbrž aby publikum výrazně převažovalo. Přípravy na počátek školního roku a návraty z prázdnin možná odčerpaly část publika, kterou by si koncert a sbor vzhledem ke svým kvalitám zasloužil a v příznivějším termínu ji jistě i přitáhl.

Jiří Janoušek | autor je právník (tedy nikoli kritik-profesionál)