Jihočeský jubilant

Ač se to těm, kteří ho znají, bude asi zdát neuvěřitelné, českobudějovický sbormistr Vladimír Vačkář dnes slaví sedmdesátku. Narodil se ve Skrýšově nedaleko Křečovic u Benešova, v rodišti hudebního skladatele

Josefa Suka. Nabízí se, že tato skutečnost předurčila jeho další muzikantské osudy, ale daleko blíž pravdě bude asi inspirující vliv jeho otce, vrchního strážmistra četnictva v Mariánských Lázních, který byl velmi

slušným amatérským houslistou.Jako dítě začíná v mariánskolázeňské hudební škole s houslemi a baskřídlovkou a s dechovou kapelou mládeže poznává celý západočeský kraj, stejně jako Prahu, kde hraje v roce 1949 na zemědělské výstavě a jeho fotografie se objevuje téhož roku v zemědělském kalendáři.

Ale opravdu vážný vztah k hudbě se asi u něj rodí až poté, co se rodina

stěhuje do Benešova u Prahy, kde se Vladimír, žák měšťanky, setkává s dvěma hudebními pedagogy – profesory Pičmanem a Vytejčkou. Přibírá další nástroj – pozoun, ale především se zde poprvé setkává se sborovým zpěvem a záhy se stává poprvé sbormistrem - vede čtyřicetičlenný dívčí sbor při zemědělské škole. Celkem logicky rukuje k vojenské hudbě – nejprve do Jáchymova a později je převelen do Prahy, kde získává cenné zkušenosti pod vedením dirigenta karlínského divadla Arnošta Moulíka, který zde působil v době své vojenské služby. Po roce přechází na šest měsíců do vojenské hudby v Benešově u Prahy, aby poté zakotvil u vojenské hudby v jihočeských Prachaticích a následně jako externí učitel sborového zpěvu na Střední pedagogické škole, kde učí do r.1968. Poté přichází do Českých Budějovic, kde zakládá dětský pěvecký sbor Radost, s nímž záhy přiváží první místo z národní soutěže v Hodoníně.Za zmínku jistě stojí, že se sborem spolupracovaly v té době takové osobnosti, jako Josef Průdek, pozdější šéf opery Národního divadla v Praze, činoherci Jan Přeučil a Petr Šporcl - otec houslisty Pavla Šporcla, či pozdější televizní režisér František Polák. Se sborem spolupracovali i hudební skladatelé Harry Macourek a Jára Voříšek, který sbor doprovázel na klavír. Plodná spolupráce s Harry Macourkem přetrvala až do let osmdesátých.

V roce 1977 se rodí nový osmdesátičlenný sbor učňovské a středoškolské

mládeže Mládí, s nímž jako korepetitor spolupracuje klavírista František

Černoch. Vladimír Vačkář zde zúročuje své již bohaté zkušenosti a Mládí tak rychle získává na oblibě a popularitě. Již po dvou letech působení si odnáší třetí místo z národní soutěže pěveckých sborů v Chlumu u Třeboně, následují úspěšná zahraniční turné v Berlíně, Postupimi a řadě dalších měst tehdejší NDR, ale i v Moskvě, Minsku a Gomelu v Sovětském svazu.

Vyvrcholením nespočetných nezapomenutelných zážitků byla jak pro členy, tak i sbormistra v roce 1986 účast na Pražském jaru s Českou písní Bedřicha Smetany. Po dvanácti úspěšných letech Vladimír Vačkář svou činnost v Mládí ukončil a přechází ke sboru Vltaváček základní školy Vltava v Českých Budějovicích, aby zanedlouho se sbormistryní Annou Knotkovou a korepetitorkou Irenou Hůlkovou založili zbrusu nový sbor Písnička, jehož provizorní název se později změnil na latinský výraz stejného významu – Canzonetta. Profesionální vedení, systematičnost a vysoké pracovní nasazení vůdčí trojice přináší velmi rychle ovoce úspěchu: na festivalu v německém Buchenu, kde Canzonetta reprezentuje jako jediné těleso české barvy, slaví nejenom úspěchy pěvecké, ale stává se rázem i miláčkem obecenstva, když při oficielním představování v Macourkově znělce zazní sborové spontánní "ahoj!" Dalších pozvání na domácí i zahraniční scéně následovalo tolik, že je ani není možné všechny jmenovat: Kalungorg - Dánsko, Oskerham - Švédsko, Mirepoix -Francie, Athény -Řecko, Crailsheim - Německo, Riva del Garda - Italie, Powell River - Kanada a mnoho dalších. Kanadské turné bylo labutí písní Vačkářova dlouholetého a úspěšného působení v Canzonnetě. Rozhodl se zvolnit, opustit trvalé vypětí, které vedení každého sboru neodmyslitelně provází. Ale vůbec to neznamená, že by tím utrpělo jeho dlouholeté přátelské pouto, které ho spojuje jak se sborem

tak se sbormistryní Mgr. Annou Knotkovou. Pravidelně se setkávají nejenom díky jeho neutuchající vitalitě, s níž působí jako místopředseda jihočeského oblastního výboru Unie českých pěveckých sborů, ale třeba i při dvou významných regionálních akcích – Budějovickém a Chodurově festivalu, jejichž je dramaturgem. Ostatně Canzonetta nechyběla ani na koncertu, který k oslavencovu jubileu připravila 23. října společně Unie českých pěveckých sborů - jihočeská oblast a ZŠ a ZUŠ Bezdrevská ve své aule, domácím prostředí Canzonetty.

Činorodému jubilantovi zbývá jen popřát, aby ho ani v dalších letech neopouštěl smysl pro humor, provázelo ho co nejpevnější zdraví a aby i

nadále sršel neutuchající energií, z níž profituje nejenom jihočeský sborový

zpěv.