Píseň bratra Slunce

Pro časy, které jsme žili, v nichž se vše mění, kdy zdánlivě neotřesitelné hodnoty tají jako sníh na slunci a svět je „pošlapáván válkami a nekonečnými zástupy smrtí“ (Kamil Bednář, Dřevěný Kristus), pro ty je sv. František z Assisi ideálním vzorem. Jeho doba se té naší asi hodně podobala. – A přesto nám z ní otevřel cestu k jasu, k radosti, k bratrství nejen mezi lidmi, ale i zvířaty, ptáky a květinami, živly a nakonec i k naší sestře tělesné smrti. Ukázal nám, že právě v těch nejsložitějších dobách věci prosté jsou nové. – Jestli někdy někdo ovlivnil mé estetické názory i celý můj život, byl to „prosťáček boží“ z Assisi a jeho mystický realismus, chcete-li, život jako tajemství.

Františkova „Píseň bratra slunce“ je nejkrásnější oslavou života, jako nám jeho doba, tak skoupá na chválu pozemskosti, zanechala a okolnosti, za jakých vznikala, jsou svrchovaným dokladem vítězství ducha nad hmotou. – Ležel na zemi ve své skalní jeskyňce, nemocný, slepý, ozdoben stigmaty, po obličeji mu lezly sestry ještěrky a bratři pavouci a on přitom vyzpíval svůj nejkrásnější hymnus na svět tam venku, který už neviděl.

Nikdy nezapomenu na naši dvojí pouť do Assisi, na skalní světničky prvních františkánů vysoko v horách, na nádherné panorama slunečné Umbrie, která nám tolik připomínala Čechy. I na tu druhou tvář katolictví, vznosný tříposchoďový chrám ověnčený líbezností Giottových fresek, který je vybudován nad Františkovým hrobem. Zde dole v kryptě, v samých základech pod drsným neopracovaným balvanem, leží tělesné pozůstatky největšího reformátora církve, který přemohl svět láskou. – To vše mi táhlo hlavou, když nahoře nad námi, z prostředního kostela, se ozval vzdálený gregoriánský zpěv mnichů. Snad nejhlubší hudební dojem v mém životě.

Shodou okolností mi Františkův chvalozpěv vyšel právě na opus 100. – Je to i v mém životě předěl, od něhož budu napříště vědomě psát své poslední dílo jevištní, poslední symfonii, poslední mši, poslední smyčcový kvartet…

Bratře hudebníku – memento mori.

Všichni jsme z něčeho vyšli. Z rukou svých předchůdců jsme přijali plamínek, který jsme se podle svých sil a schopností snažili opatrovat a donést co nejdál, než jej zase předáme těm, co přijdou po nás. Nikdy jsem neměl jinou ctižádost, než být pevným článkem tohoto řetězu. Řetězu, který lidi nepoutá, ale spojuje.

Obávám se, že můj čas loučení bude naplněn neklidem konce století, že z bouřlivých mračen, kupících se nám nad hlavami, se ještě často zableskne a zahřmí. – Tím vroucněji bych si přál, aby země, z níž jsme vyšli, i planeta, která je naším dočasným domovem, rozkvetla ve věku příštím smírem nejen mezi lidmi, ale i mezi člověkem a přírodou. Aby ji naplnila radost, jas a plnost ideálů „Písně bratra slunce“ a jejího tvůrce.