Smíšené sbory Zdeňka Lukáše 2/6

Existuje nahrávka v pražském rozhlase (Pěvecký sbor Čs. rozhlasu, M. Malý) již z téhož roku, veřejná premiéra byla v Domě umělců 7. 1. 1969. Do letošního léta tuto skladbu nikdo neprováděl, obnovil ji záslužně Mir. Košler se svým Pražským smíšeným sborem (na toto sympozium poslal nahrávku z veřejného provedení !). Helmuthu Rillingovi byla do SRN zaslána skladba Judica me, Deus, což je sbor na latinský text Žalmu 43. Trvá 9 minut a Lukáš ji komponoval v září a říjnu 1969. Premiéra byla ve Stuttgartu v následujícím roce.

V červenci 1970 vznikl cyklus pěti písní pro smíšený sbor, klavír a bicí nástroje na verše A. S. Puškina Vyšel jsem dřív než hvězda ranní (op. 71), trvající cca 10 minut. Premiérovala jej Česká píseň v Plzni, zpívaly tuto skladbu i vysokoškolské sbory na festivalu v Hradci Králové. Velmi pozoruhodnou kompozicí je cyklus čtyř písní o láskách na české překlady francouzských básníků pro tenor, smíšený sbor, klavír, tamb. rull. a triangl Blázen u cesty op. 72. Určitě by to mohla být výzva pro znovuobnovení, cyklus je velmi působivý, moderně napsaný, krásné lyrické plochy kontrastují s typickými lukášovskými rytmy. Trvá kolem 8 minut, byl věnován České písni, dodnes vzpomínám na působivá provedení pod Lukášovým vedením.

Už hůře proveditelný bude cyklus pěti sborů Tváře lásky (op. 73 z roku 1970), kde jsou připsány dvě exponované trubky a řada bicích nástrojů. Existuje nahrávka na desce Pantonu z roku 1974, zpívá Kühnův smíšený sbor. Naopak pohlazením pro interprety i posluchače je sbor Dohráno a dozpíváno (op. 84 z roku 1972), věnovaný sólistce České písně V. Hejdukové, brzy po premiéře ale ze sboru vyloučené…

„Dosbormistrováno“ ovšem v této době začíná mít u České písně i v Plzni po zájezdu do španělské Barcelony Zdeněk Lukáš. Na udání se o něho začíná zajímat mocná STB, on i řada členů sboru (včetně pisatele tohoto referátu) je vyslýcháno v jejích neblaze proslulých prostorách na plzeňském nábřeží. Výsledkem je pro Lukáše zákaz práce se sborem, zákaz vstupu do plzeňského rozhlasu, jeho hudba se přestává vysílat. Lukášovo inspirativní „plzeňské období“ ze začátku šedesátých let se tak završilo v „baště socialismu a míru“ naprosto nekompromisně v roce 1973. Po znovuobnovení činnosti České písně v roce 1979 zůstává se „svým“ sborem v kontaktu, navštěvuje jej, píše mu další skladby.

Nelze ovšem opomenout období kolem roku 1970–1972, kdy Z. Lukáš využívá možností elektroakustického studia v Čs. rozhlase v Plzni, které v té době patřilo ke špičkovým pracovištím v republice. Bylo zde zázemí technické i personální a vzniklo zde mnoho pozoruhodných kompozic českých skladatelů (namátkou uvádím M. Kabeláče. M. Hlaváče, K. Odstrčila a další). Lukáš zde tvoří oratorium Nezabiješ! op. 76 na libreto Z. Barborky, komponované jako konkrétní hudba zpracováním smíšeného sboru, doplněné živým provedením pěti sólistů (flétny, klarinetu, trubky, violy a bicích nástrojů) a recitátorem. Toto oratorium bylo provedeno nejen v pražském Mozarteu, ale např i v Gdaňsku na Dnech české hudby 1974. Mezi další kompozice tohoto období patří ve sborové tvorbě pozoruhodný cyklus Vivat, iuventus! op. 86 pro smíšený sbor s tenorovým a barytonovým sólem a stereofonní magnetofonový pás. Česká píseň jej zpívala úspěšně na festivalu v Barceloně 1972, Lukáš byl pod dojmem této skladby požádán pořadateli festivalu o skladbu pro další ročník. Vzniká tak kompozice Versos d‘ amor i de comiat op. 90 pro velký smíšený sbor, recitátora a komorní orchestr na verše starých katalánských básníků, která byla ve Španělsku provedena více než 2000 pěvci z celého světa.