Smíšené sbory Zdeňka Lukáše 1/6

Upřímnými slovy, zapsanými do kroniky České písně, se skladatel z oné prospěšné symbiózy vyznává: „Česká píseň silně ovlivnila můj vývoj v mnoha směrech. Předně to byla sama sbormistrovská praxe, která od původně plánovaných interpretací lidových písní se rozrostla o skladby operní, či sbory mistrů barokních, klasických, romantických, až po partitury soudobých skladatelů. Dále to byla moje činnost upravovatelská. Představuje dnes stovky odevzdaných prací… A konečně – a to vůbec ne v poslední řadě – jsou to kompozice. Tady byl sbor Česká píseň významnou inspirátorkou v mé sborové tvorbě! Alespoň některé skladby, které nevznikaly bez České písně: Pět písní o lásce, Parabolae Salomonis, Vyšel jsem dřív než hvězda ranní, Blázen u cesty, Hadroplet, Ignoratio dulcis, Veselá kopa a další a další. Ale i všechny skladby pro jiné, i profesionální sbory, vznikaly tak, jaké jsou, jenom proto, že jsem pracoval po dvě desítky let právě s Českou písní. A toto poznání přerůstá i do jiných oblastí mé hudby.“

Počáteční smíšené sbory nesly, podobně jako v té době vzniklé instrumentální skladby, pečeť quasiromantického zpracování. Patří sem dva už téměř zapomenuté sbory – Měsíční noc (z roku 1958), první Lukášův sbor s opusovým číslem 17 na slova J. Seiferta, a Kdybych obejít měl celý svět (na text F. Branislava) op. 25a z roku 1961, dále tři kompozice, kde skladatel využívá orchestr. To jsou Ranní písně op. 29a z roku 1962 a svity Léto op. 31 a Zima op. 33 z roku 1963, využívající velmi rozsáhlý provozovací aparát – dětský sbor, sóla a orchestr. Do tohoto období ovšem patří i velmi zajímavý cyklus Pět písní o lásce (op. 27) z roku 1962, který je interpretačně dostupný i méně vyspělým sborům a upřímně doporučuji jeho nastudování.

Do quasiromantického období Lukášovy kompoziční práce patří i suita Podzim (op. 35), určená smíšenému sboru, smyčcovému kvartetu a klavíru. Premiéra byla v Plzni 7. 10. 1964 (Česká píseň, Plzeňské kvarteto, F. Rezek – klavír, dir. autor). V roce 1966 byla tato suita natočena v rozhlase ve Stuttgartu, kde bylo i veřejné provedení. Zcela příležitostnou skladbou bylo heslo pro smíšený sbor na slova F. Fabiána Když si člověk zpívá,věnované k 60. narozeninám plzeňského kritika a popularizátora, jinak i významného českého hudebního akustika prof. Antonína Špeldy, v roce 1964.

O rok později nastává v Lukášově sborové tvorbě obrovská změna. Zmínil jsem se již o tom, že od roku 1961 konzultuje svoji tvorbu s Miloslavem Kabeláčem. Vzniká II. a III. symfonie, na jaře 1965 píše mnohokrát hraný II. smyčcový kvartet, jehož partituru poslal do soutěže v Paříži… V srpnu 1965 dokončil cyklus pěti sborů na latinské texty Šalomounových přísloví Parabolae Salomonis (op. 44), a bylo to něco zcela jiného, než jak psal dosud. Typickým rysem se totiž v jeho tvorbě stala důsledná práce v oblasti modality. Ta byla již základem hudební tvorby starověké i středověké, pak sice v 16.–17. století ustoupila v Evropě vyhraněnému dualistickému systému dur – moll, ale modální prvky se u nás dochovaly dodnes především v lidové hudbě moravské a slovenské. Lukáš často užívá tónovou řadu pravidelně střídající celé tóny a půltóny, takže oktáva je vyplněna jedním tónem navíc (např. c-d-es-f-ges-as-a-h-c). Uplatňuje ji i ve smyslu charakteristického rysu soudobé modální techniky, kdy modální struktury je možno chápat a používat jak v lineárním, tak i vertikálním smyslu (tj. i pro materiál akordický). Já osobně pokládám Parabolae Salomonis za jeden ze skladebně nejpropracovanějších Lukášových sborů. Je zajímavé, že v provádění se dnes ustálil převážně tzv. „malý cyklus“, tj. pouze tři první části. Sám autor proti tomu nic nenamítá, Luxuriosa res (jako 3. část) je skutečně působivou tečkou. S tímto cyklem slavil Lukáš i úspěch ve skladatelské soutěži E. Blocha v USA, kde získal čestné uznání. Zpíval je mj. sbor Čs. rozhlasu v Praze (M. Malý), sbor Slovenské filharmonie (J. M. Dobrodinský), se svým sborem Gaechinger Kantorei je nastudoval ve Stuttgartu i dnes světoznámý dirigent H. Rilling.