Tomáš Motýl jubilující, blahopřání míří do Šumperka

Tomáš Motýl (nar. 27. 11. 1951, Brno)

Narodil se jako první ze tří dětí v rodině učitele klavírní hry, později sbormistra, Aloise Motýla a učitelky pohybové výchovy Lily Motýlové, obou působících na tehdejší Základní hudební škole v Šumperku. Byl vzorným dítkem, což znamená, že doma zlobil obvyklým způsobem, kdežto ve škole si netroufl. V roce 1962 založil jeho otec dětský pěvecký sbor, později známý jako Šumperský dětský sbor či Motýli Šumperk. To bylo v době, kdy mladý muž vstoupil do páté třídy základní školy. Po nepatrném impulzu z maminčiny strany usoudil, že členství v dětském sboru může být zajímavé. Text na přihlášce sliboval pětidenní soustředění o pololetních prázdninách, což se na počátku ukázalo jako stěžejní motivační bod.

V dětském sboru setrval sedm let a členství ukončil v závěru druhého ročníku studia na Střední všeobecně vzdělávací škole v Šumperku. Lze říci, že ve sboru prožil šťastná léta, zažil mnohé příjemné chvíle a byl účasten oněch silných muzikantských zážitků, které dobrý sbor svým pěvcům opakovaně nabízí. Získal tak pevný vztah ke sborovému živlu a současně nabyl přesvědčení, že sám se v budoucnu něčím takovým v žádném případě nechce zabývat. Důvodem byla situace vlastního otce, který svou pílí i schopnostmi přivedl těleso do velmi exponované pozice a stále vzrůstajícím nárokům sboru přestával stačit, o politické nepřízni doby nemluvě. To vše mělo neblahý vliv na jeho zdraví, což syn sledoval se znepokojením, aniž rozpoznal, že sám svými postpubertálními projevy otcovu situaci dále komplikuje.

Po opuštění blahodárného sborového prostředí totiž logicky zvlčil a v průběhu maturitního ročníku se věnoval klubovým aktivitám, které nebyly v úplném souladu s představami rodičů ani bezpečnostních složek státu. Podobně na věc nahlíželo vedení školy, které vše vyhodnotilo jako riziko úspěšného vykonání maturitní zkoušky a v tomto směru rodiče informovalo. K maturitě nicméně došlo a po jejím složení nabyl přesvědčení, že se stane úspěšným architektem. Z toho byl neprodleně vyveden již při přijímacích zkouškách a rád přijal nabídku studia oboru geodézie a kartografie, jakožto způsob oddálení nástupu do základní vojenské služby. Také zde byl brzy nucen přehodnotit úsudek o svých technických schopnostech, což vedlo k rozhodnutí zahájit studium pedagogiky v oboru český jazyk a hudební výchova na Palackého univerzitě v Olomouci. Studium kupodivu zdárně ukončil obhajobou diplomové práce na téma „Severáček, dětský pěvecký sbor z Liberce“.

Do praxe vstoupil na základní škole v Šumperku, kde jej ředitel uvítal slovy: „Seš Motýl, uděláš mi tady sbor“. V takovém zadání nespatřil žádný problém, neboť kdo by se lépe vyznal v zakládání a vedení dětského sboru než absolvent téhož se sedmiletou praxí. Takové přesvědčení vzalo za své nejpozději ve třetí zkoušce, kdy usoudil, že přeci jen bude vhodné čerpat poučení u zdroje nejbližšího. Začal tedy docházet do sborových zkoušek vedených tatínkem. Zde pozvolna nabýval základních zkušeností, které neprodleně a s jistými obtížemi aplikoval při práci se sborem vlastním. Navzdory původnímu přesvědčení se mu sborové prostředí stávalo stále poutavějším a zpěváčkům ve škole i ve sboru, z něhož vyšel, věnoval stále více času. To se blížil konec sedmdesátých let a tatínkova situace se stávala natolik neúnosnou, že přijal obtížné rozhodnutí svého sboru se vzdát. Hodlal pozvolna omezovat veškerou atraktivní činnost a zájem dětí tak postupně utlumit. To ovšem syn netušil a na znaveného otce útočil nápady, kterak sborové žití naopak učinit pestřejším a poutavějším.

Zlomem byl rok 1980. Jednak do jisté míry pominula politická nevraživost, jednak rodičové, kteří prostřednictvím svých dětí porozuměli užitečnosti sboru a současně měli vliv na veřejné dění, rozpoznali obtížnou situaci, v níž se sbormistr, a s ním také sbor, nacházeli. Přišli tedy s řešením, jež představovalo začlenění sboru do organizační struktury nedávno nově ustanoveného Okresního domu pionýrů a mládeže a zřízením místa druhého sbormistra. To první řešilo většinu dosavadních finančních obtíží, druhé mělo sbormistru otci ulevit v neúnosném fyzickém i psychickém zatížení. Finanční záležitosti byly vskutku vyřešeny, zatížení nikoliv, neboť sbormistr otec ke všem stávajícím povinnostem dostal na krk ještě sbormistra syna, po němž bylo nutno napravovat všechna začátečnická pochybení. Nicméně i tak v krátké době pookřál, zdravotní problémy z větší části ustoupily a sbor se nadechl k dalšímu velmi úspěšnému období, které lze ohraničit počátkem osmdesátých let a závěrem let devadesátých. Po přechodném poklesu sborového jasu na přelomu tisíciletí pak opět přišel vzestup, který trvá do současnosti.

Po roce 1980 nastala učňovská léta, při nichž si začátečník na jedné straně hluboce uvědomoval mezery v oborovém vzdělání, na druhé straně jakožto rozený hračička vždy více tíhnul k vymýšlení rozličných kratochvílí pro prázdninová soustředění, k přípravě poznávací složky sborových zájezdů, k rozličným technickým vylepšením usnadňujícím sborový provoz a zejména k sestavování opakovatelných organizačních postupů všude tam, kde opětovné vymýšlení již jednou vymyšleného vzbuzovalo jeho prudký odpor. V důsledku toho se sbormistrovská schopnost rozvíjela velmi pomalu prostřednictvím mnoha pokusů a nemenšího množství omylů. Zato se však při práci vždy dobře bavil a dopřával si potěšení z toho, že děti se baví rovněž.

Velkým profesním vkladem byla možnost neomezeného přístupu k nepřeberné zásobárně zkušeností tatínkových. Jeho přátelství se sbormistry Severáčku manželi Uherkovými, hudebním skladatelem Miroslavem Raichlem i blízké kontakty s celým spektrem dětských sborů a jejich vedení dávalo také začátečníkovi možnost vnímat vše cenné, co tehdejší život dětských sborů nabízel. Těmito způsoby se pozvolna utvářela profesní výbava vždy spočívající v postupném osvojování praktických dovedností, které pak převažovaly nad zázemím teoretických znalostí. To uváděno jako pouhé konstatovaní, nikoliv přednost.

Hned na počátku profesní dráhy od tatínka přebírá pořádání každoročních zpočátku soutěží, později nesoutěžních přehlídek dětských sborů tehdejšího šumperského okresu, které v roce 1968 pod názvem „Zlatá lyra“ založil otec Alois a které se třemi jednoročními přestávkami trvají do dnešních dnů. Koncem osmdesátých let otec a syn společně docházejí k rozhodnutí soustředit množství partnerských sborů, které do Šumperka přijíždějí k recipročně pojatým návštěvám, do jednoho termínu. Jednou za dva roky by se tak odehrálo vše, co dosud zaujímalo množství víkendů a ve stále se rozšiřující činnosti sboru představovalo nemalou časovou zátěž. Tak vznikl mezinárodní festival „Krajina zpěvu“. Syn se zabývá organizační podobou festivalu, otec se věnuje dramaturgii. Brzy zjišťují, že mechanickým soustředěním hostujících sborů do jednoho termínu žádnou smysluplnou dramaturgii vystavět nelze. Proto sbory do Šumperka jezdí dále ad libitum a festival na šumperské pódium přivádí další okruh spřátelených pěvců. Což se daří uskutečňovat ve dvouletých intervalech mezi léty 1989 až 2001 a poté s velkou lítostí rozhodnuto festival, který dospěl do svého sedmého ročníku, dále nepořádat. Jeho časové nároky existenčním způsobem ohrožují činnost vlastního sboru. V paměti účastníků „Krajina zpěvu“ dodnes zůstává jako řada vydařených setkávání s přátelskou atmosférou a skvělými výkony zúčastněných sborů.

V roce 1994 Alois Motýl usuzuje, že sbor je nadále možno cele svěřit do synových rukou a sám se odebírá na odpočinek spočívající v individuální práci s dětmi podle potřeb sboru i zájmu jeho zpěváčků. V tomto konání vytrvá až do června roku 2012.

Sborový život v období 1980 až 2017, tedy v době sbormistrovského působení Tomáše Motýla probíhá podobně jako život mnoha dalších sborů. Starost o každodenní zkouškovou činnost čtyř, později pěti pěveckých oddělení s celkovým počtem kolísajícím v rozmezí 180 až 350 zpívajících dětí. Každoroční víkendová i prázdninová soustředění s bohatým programem pěveckým i doplňkovým, množství vystoupení i samostatných koncertů. Účast na významných festivalech i soutěžích s dobrým i výborným hodnocením, popřípadě umístěním. Sboru i jeho vedení se čas od času dostává mnohých ocenění, za všechny lze uvést čestné občanství města Šumperka udělené otci Aloisovi v roce 1994, téhož pak synu Tomášovi v roce 2021. Cesty do většiny evropských zemí s malou exkurzí do Asie. Řada rozhlasových i televizních pořadů, zvukové nosiče od singlů přes LP desku k magnetofonovým kazetám a sedmi kompaktním diskům. Blízká spolupráce s hudebními skladateli i významnými interprety často přerůstající v osobní přátelství. Těchto pak bezpočet v okruhu kolegů sbormistrů i jim blízkých osob. Podrobnosti nelze uvádět ve snaze zamezit neúnosnému nabobtnání tohoto textu. Vodítkem k rozsahu činnosti snad může být skutečnost, že sbor v průběhu své historie v souhrnu strávil mimo Šumperk celkem šest let a čtyři měsíce.

Od doby, kdy odborná veřejnost usoudila, že nabyté zkušenosti dědice sborového hájemství převážily nedostatky ve vzdělání, pověřován členstvím v porotách přehlídek a soutěží, jakož i vedením seminářů či sbormistrovských kurzů. Počáteční nutnost sepisovat dojmy z proběhnuvších zájezdů ku zveřejnění v lokálním periodiku po čase přinesla schopnost jisté stylistické vytříbenosti a ta došla naplnění ve spisku Zahrada, jímž autor poodkrývá sborová zákoutí, jež nejsou veřejnosti viditelná.

Sborovou zahradou nazýval otec zakladatel přátelské ovzduší dětského sboru, které by zpěváčky oslovovalo svou vlídností a důrazem na vše pěkné, co lze prostřednictvím sborového účastnictví prožívat v hudbě, poznávání, vzájemných vztazích a vůbec v poměru k okolnímu světu. Snaha o takovou atmosféru prostupovala celou historií sboru a vždy byla považována za to nejpodstatnější, co lze dětem přinášet. Děti takový přístup opětovaly důvěrou, ochotou a vlídností, což se projevovalo nejen ve vztazích zpěváčků vůči sobě i jejich poměru ke všem dospělým ve sborovém okruhu, ale také ve způsobu zpívání, jež veřejnost popisovala jako oslovující a duši lahodící.

Podobně jako otec zakladatel, předává také syn pokračovatel sbormistrovské žezlo své následnici, jíž je paní Helena Stojaníková, někdejší členka sboru. Stalo se tak v roce 2016, po dvanácti letech bezchybné spolupráce a rok před jeho odchodem do stavu důchodců. Nabyté svobody pak využívá k sepisování pokud možno čtivého vyprávění o uplynulých sborových létech v dobré víře, že mu bude dáno obsáhlé dílo včas dovést ke zdárnému konci.

Nutno alespoň dodat, že Tomáš Motýl je držitelem národního sbormistrovského ocenění – Ceny Františka Lýska, která mu byla Unií českých pěveckých sborů udělena v roce 2006.

Šumperský dětský sbor

Založil jej v říjnu 1962 Alois Motýl. Pod jeho vedením se stal úspěšným pěveckým tělesem. Syn Aloise Motýla - Tomáš Motýl pak v práci se sborem pokračoval. Dnes je Šumperský dětský sbor dobře organizovanou sborovou školou. Je rozdělena do čtyř samostatných oddělení, ve kterých zpívají dvě stovky dětí ve věku od šesti do osmnácti let. Nejvyspělejší z nich se prezentuje pod názvem Motýli Šumperk.