Pavel Trojan – a práce snů pro Pražské jaro

Oproti loňským pouhým 11 koncertům, které musely být všechny on-line, jich letos bude 23 a stále máme naději, že do sálů bude moci dorazit alespoň v nějaké míře i publikum. Nadcházející ročník měl během přípravy nejméně čtyři různé pandemické varianty. Všichni z týmu Pražského jara doufají, že ať už to bude jakkoli, stane se festival opět symbolem obnovy a naděje, tak jako při svém vzniku po II. světové válce. Jeho přípravy i své osobní propojení s festivalem v následujících řádcích přibližuje Pavel Trojan, tiskový mluvčí Pražského jara, ale zároveň i skladatel a dirigent.

Až budou čtenáři číst tento rozhovor, bude už jasné, zda se budou moci konat koncerty s diváky nebo opět jenom on-line jako loni?

My bychom si přáli, aby to jasné bylo, ale jaká bude skutečnost, si dnes (19. 4.) netroufám odhadovat. Před pár dny jsme zveřejnili upravený program Pražského jara, který obsahuje koncerty, které budeme schopni zrealizovat za všech okolností, tedy i bez obecenstva v koncertních sálech, tím pádem bez tržeb ze vstupného a zároveň s nově vzniklými náklady na realizaci přímých přenosů koncertů. Držitelům vstupenek jsme rozeslali informaci, že je budeme vždy 14 dnů před každým koncertem informovat, zda se může konat za účasti diváků nebo ne. A pokud ano, tak za jakých podmínek. Jestliže se pak rozhodnou, že nechtějí strávit celý koncert s respirátorem nebo podstoupit test, tak jim vstupenky refundujeme. Přáli bychom si samozřejmě, aby bylo dostatečně včas jasné, jak bude festival probíhat, ale na druhou stranu chápeme, že příslušné orgány státní správy nechtějí a možná ani nemohou to ještě specifikovat.

Jste tiskový mluvčí festivalu, čeká vás tedy nevděčná práce. Místo tradičních tiskových konferencí s umělci před každým koncertem, které by běžely podle plánu, stále reagovat na možné změny a co nejlépe s veřejností komunikovat tuto svízelnou situaci. Jak dlouho vlastně už pro Pražské jaro pracujete?

Od roku 2010 jako zaměstnanec, ale už předtím jsem byl na festivalu brigádník. Jsem s ním tedy v důvěrném kontaktu. Když jsem nastoupil jako zaměstnanec, byl jsem pověřen panem ředitelem Bělorem připravit program pro mladé publikum. To je něco, k čemu bych se docela rád vrátil, protože i moje vlastní děti se dostávají do věku, kdy bych je mohl začít připravovat k blízkým setkáním s hudbou. Už ne jako ten mladík, který mluví ke své věkové skupině, ale jako ten táta, který chce puberťákům o hudbě něco říct a nějak je nalákat.

Kromě toho, že jste studoval hudební management, jste na HAMU absolvoval také skladbu a dirigování. Dají se tyto aktivity skloubit s prací na Pražském jaru?

Dají. Potomci už nejsou ve věku batolat, takže večer, když je dáme spát, daří se mi ve volném čase komponovat. V této době je výhoda komponování v tom, že člověk není přímo závislý na interpretech, můžu si kdykoli psát do šuplíku. Když jsem na Pražské jaro nastupoval, byla to pro mne práce snů. Jsem denně v kontaktu s hudební materií na nejvyšší úrovni, nejen s interprety, ale i skladateli. Baví mne to, i když je v té práci i obrovské množství administrativy, různých produkčních úkolů, ale pořád je to velmi blízký vztah s hudbou samotnou, a to inspiruje.

Při komponování mě láká spojení hudby s dramatickým tvarem – scénická nebo filmová hudba i muzikál, asi proto, že jsem už v dětství přičichl k filmu i divadlu jako herec. Také mne baví zkoumat možnosti populární hudby a dělat ji trochu jinak než jako prvoplánový mainstream. Beru jako výhodu, že mám v hudbě klasické zázemí, ale neohrnu nos nad žánrem tříminutové písničky.

Váš otec je také hudebník, skladatel, vedl řadu let Pražskou konzervatoř. Má vaše rodina nějaké spojení se skladatelem Václavem Trojanem, jehož hudbu známe dobře ze slavných Trnkových, ale i jiných filmů?

Pravděpodobně přímo ne, ale táta vzpomínal, že na nějakém koncertě k výročí Václava Trojana se setkaly naše rodiny a ukázalo se, že předkové pocházejí ze stejné vesnice. Takže možné to je. Ale zajímavé je, že táta velmi ctí tvorbu Václava Trojana a vědomě na ni navazuje. Václav Trojan psal fenomenální hodnotnou hudbu, a i jemu byla blízká ta mezioborovost.

Studoval a uplatňoval jste se i v oboru dirigování. To ale asi je teď problematické.

Donedávna jsem měl jako dirigent angažmá v Jihočeském divadle, a věřím, že se ke spolupráci zase vrátíme. Vedu už dlouho také studentský orchestr v ZUŠ v Praze 10, baví mě spolupráce s mladými lidmi – pedagog musí být ohromně vynalézavý, aby našel klíč k jejich pozornosti. Co mě obzvláště potěšilo, že právě nyní, kdy zkoušíme na dálku, je vidět, jak důležitou roli v životě těch dětí hudba sehrává a jak je zajímavé s nimi pracovat.

Je vaší výhodou při práci pro Pražské jaro to, že sám obsáhnete více hudebních oborů? Festival má celkem malý tým, takže se vaše činnosti s kolegy prolínají a zejména teď, kdy je organizace festivalu velice náročná, někdy asi „všichni dělají všechno“.

Ano, mám sice na vizitce napsáno tiskový mluvčí, ale to mi zabírá tak 5 procent času, jestli vůbec. Zbytek je opravdu celé spektrum nejrůznějších tvořivých činností, a i když jsou v naší organizaci nějaké vertikály, tak se vše řeší docela horizontálně. Není to tak, že by tiskový mluvčí čekal, až mu kolegové dodají program a on k tomu sepsal zprávu. Máme skvělého ředitele, dramaturga a uměleckou radu, všichni se o ně můžeme opřít, ale celý tým se podílí na všech těch báječných projektech od zrodu až po koncertní provedení.

Už minulý ročník festivalu musel být velmi zúžen a přenesen pouze do on-line prostoru. Jeho koncerty jsou ale stále přístupné na internetu. Jak hodnotíte loňský festival s odstupem? Bylo by zajímavé vědět, zda jsou na něj ještě i následné ohlasy třeba i v zahraničí?

Výhoda tohoto ročníku je, že se dostal ať už sociologicky, ekonomicky nebo geograficky do míst, kam by se za normálních okolností nedostal. A všechny ty koncerty stále žijí. Běžně je málokterý festivalový koncert zaznamenán nebo přenášen televizí či rozhlasem. Je odehrán a vracíte se k němu už jen jako k bodu v historii. Takto ale všechny loňské pražskojarní koncerty žijí dál a jsou stále komentovány. Některé se dokonce staly tak populární, že si je fanoušci sdílejí formou určitých výsečí sami. Na to je občas upozorňujeme, protože existují autorská práva, ale na druhou stranu nás to těší.

Nejpopulárnější byly koncerty České filharmonie, ale velmi mile nás překvapil zájem o Collegium 1704 a také o koncert Brno Contemporary orchestra. A je vidět, že zatímco v tom českém kontextu prodejními trháky jsou vstupenky na „mainstreamovější“ programy, tak v mezinárodním měřítku se největšímu zájmu těší něčím výjimečné koncerty. A Brno Contemporary hned v prvních dnech dosáhlo sledovanosti desetitisíců, zatímco na normální koncert by se prodalo kolem 400 vstupenek.

Některé z původních „taháků“ letošního ročníku jste museli oželet. Z důvodu pandemických podmínek nemohou přijet různé zahraniční hvězdy. Z jakých koncertů jste měli největší radost, že zůstaly?

Osobně je mi líto, že nemůže přijet London Symphony Orchestra, cestování po Evropě je stále velice komplikované, ale tady to bylo ještě umocněno brexitem. Velmi jsme se také těšili, jak pojme Mou vlast Vladimir Jurowski s Berlínským rozhlasovým orchestrem, ale oni už v předstihu věděli, že v květnu ji nebudou moci nazkoušet, protože německá vláda má přísnější parametry, než byly u nás, a budou platit až do 30. června. Ale máme radost, že na zahajovacím koncertu Berlíňany nahradí Collegium 1704, soubor, který se specializuje na tzv. poučenou interpretaci na dobové nástroje a Má vlast tak zazní v interpretační tradici 19. století. To je událost, ke které bychom se za normálních okolností osmělovali asi delší dobu – ale považuji to za originální způsob, jak jsme na danou situaci mohli zareagovat. Velkou událostí bude česká premiéra nové symfonie Philipa Glasse na koncertu 30. května – podle všeho se náš on-line stream stane vůbec první veřejně dostupnou nahrávkou této novinky. Těším se osobně na všechny koncerty z našeho programu, protože už je to dlouhá doba, co se nic neděje.

Přes všechny obtíže se bude letos konat i Mezinárodní soutěž Pražského jara – a to v oborech klavír a smyčcové kvarteto. Jak moc je pro mladé umělce důležité do Prahy dorazit?

Udělali jsme maximum, aby se soutěž mohla uskutečnit. Mimo jiné i pro to, že jiné významné mezinárodní soutěže – nedávno například Griegova klavírní soutěž – jsou rušeny. Ale když celý rok nebudou žádné, tak ten rok bude v kariérách mladých hudebníků chybět. Na soutěžích se potkávají mezi sebou, s porotou, navzájem mohou diskutovat. Proto jsme se rozhodli soutěž nerušit, i když první kolo bude muset také proběhnout on-line. Bude to pořadatelská výzva – mění se i to, jak to bude s jejich pobytem zde před závěrečným kolem, s karanténami, s testováním. Nejedná se jen o interprety a porotce soutěže, ale i všechny další hudebníky a dirigenty na všech koncertech letošního festivalu. Je to nyní stále otevřený tvar a všechno, co vás napadne, se může stát, a ještě překvapí i něco dalšího.

Je v programu, tak jak jste jej museli upravit, stále nějaké spojovací téma, linka, jakou Pražské jaro vždy mívá?

Ano, letos jubilující skladatel Igor Stravinskij. I když jsme museli oželet jeho monumentální operu-oratorium Oidipus Rex, které mělo zaznít na závěrečném koncertu, přesto je linka Stravinského zachována – především komorním koncertem PKF Prague Philharmonia 23. 5. Pohlceni Stravinským a také na koncertu Pražských symfoniků FOK 20. 5. Na křídlech tance.

Na závěr bych rád pozval všechny zájemce znovu i na internetové stránky Pražského jara. I kdyby se na ně vstupenky již nedostaly nebo stále nebylo možné uskutečnit koncerty s diváky, budou moci všech dvacet tři koncertů bezplatně zhlédnout v přímém přenosu na našem webu.