Duchovní hudba u Panny Marie klatovské na přelomu 18.-19. století

Dramaturgie koncertu ukazuje dva odstíny liturgické figurální hudby, jak je znalo pozdní 18. a rané 19. století. S jedinou výjimkou jsou pramenným východiskem programu dochované hudebniny klatovského děkanského kostela Narození Panny Marie.

První část programu představuje hudbu zádušních mešních pobožností, jež v Klatovech zaznívala o památce všech věrných zemřelých (commemoratio omnium fidelium defunctorum) 2. listopadu či o pohřbech významných osobností z řad měšťanů či šlechty. Díky záznamům na hudebninách můžeme s poměrnou přesností dešifrovat, kdy se jednotlivé hudebniny dostaly do děkanského kostela. Requiem c moll pražského svatovítského kapelníka Františka Xavera Brixiho (1732-1771) sem přibylo poměrně pozdě, patrně až v roce 1796. Přinesl jej sem nový klatovský regenschori Petr Kirle (1745-1819, v úřadě 1796-1819), který si skladbu opsal během svého předchozího působení u sv. Bartoloměje v Rakovníku. Vzhledem k tomu, že na opis uvedl za autorovo jméno zkratku r.i.p. (requiescat in pace), lze usuzovat, že si jej pořídil někdy kolem roku 1771. Další dvě zádušní skladby od svatoštěpánského kapleníka Johanna Georga Reuttera mladšího (1708-1772) si opsal Pavel Skřivánek. Skřivánek vykonával ve farním kostele od roku 1796 varhanickou službu, od konce 20. let 19. století až do své smrti v roce 1842 zde byl regenschorim. Bohužel jeho opisy nejsou datovány.

Druhá část programu poodhalí hudebně liturgický provoz klatovského děkanského kostela přelomu 18. a 19. století během významných liturgických svátků. Adventní antifonu O Sapientia varhaníka a skladatele bavorského kláštera Vornbach am Inn Dionysia Grotze (1748-1817) si opsal klatovský regenschori Václav Pavlas (1752-po 1815, v úřadě 1785-1795). Pavlas na přebalu hudebniny neopomenul poznamenat, že Grotz antifonu zkomponoval ve Vornbachu v roce 1781 (Vornb. 1781). Pavlasovým nedatovaným opisem je také rozsáhlá Missa in C svatofloriánského regenschoriho P. Franze Josefa Aumanna, CanReg. (1728-1797). Není pochyb, že schopný basista Pavlas si tuto skladbu vybral díky rozsáhlým pasážím sólového basu. Skladba se provozovala i po Pavlasově odchodu na kůr pražské svatovítské katedrály (1795). Její interpretační nároky patrně přispěly k tomu, že se v roce 1821 stala zkušební mší pro dalšího klatovského regenschoriho Antonína Vojtíška (1771-1826). Vojtíšek byl od roku 1810 basistou pražské katedrály (a nepochybně se tak znal s Pavlasem) a pohyboval se ve zdejším operním provozu, měl za sebou také úspěšné operní kompoziční pokusy (např. zpěvohru Sieg der Treue). Konkurs na klatovského regenschoriho podstoupil společně s osmi dalšími uchazeči. Z radosti z vítězství dopsal na přebal Aumannovy mše Meine Prob Messe. AW. mp. Aumannova kompozice je doplněna jedinou skladbou, jejíž notový materiál nepochází z klatovského hudebního archivu. Jedná se o tzv. Kirchensonate in C , KV 259 z roku 1776 Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791). Dvacetiletý Mozart ji komponoval pro liturgické obřady v salzburském dómu. Zařazení tohoto skladatele do programu má však i přesto své opodstatnění. Právě díky regenschorimu Václavu Pavlasovi pronikla do Klatov patrně vůbec poprvé Mozartova hudba. Paradoxně se tak nestalo prostřednictvím jeho duchovních skladeb, ale formou úryvku basové árie Notte e giorno fatigar z Mozartovy v Praze premiérované opery Don Giovanni (1787), kterou si klatovský basista Pavlas opsal. Na záplavu Mozartových liturgických skladeb si tehdy klatovské publikum muselo ještě několik let počkat.