Vzpomínka na P. Karla Břízu

V době vojenské služby u PTP přijal tajně 15. září 1951 kněžské svěcení. Po propuštění do civilu pracoval jako lesní dělník v Oslavanech a pak ve svém rodišti Krucemburku. V letech 1968 - 1973 byl ředitelem kůru na Svaté Hoře u Příbrami. Když byl nucen na tuto funkci rezignovat, odešel opět do Krucemburku. Na Svatou Horu se vrátil až roku 1991 a působil tu až do své poslední vážné nemoci.

S P. Břízou jsem se osobně seznámil v polovině sedmdesátých let, krátce po tom, co jsem založil u Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně zájmovou sekci přátel varhan. Cílem sekce bylo vzdělávání členů v oboru znalostí o varhanách jako nástroji, pěstování smyslu pro ušlechtilý varhanní zvuk a varhanní hudbu a poučení o dějinách hudby, která s varhanami úzce souvisí, tj. hudby chrámové. Za tím účelem jsme pořádali přednášky, odborné semináře a každoročně jednu několikadenní varhanní exkurzi do určité oblasti tehdejší ČSR, ale též do bývalé NDR a Maďarska. Očekával jsem, že se do sekce přihlásí zvláště studenti varhanní hry, profesoři hudebních škol a kostelní varhaníci. Vše se vyvinulo poněkud jinak. Byl jsem sice osočen, že mám v sekci samé kněze, ale nebyla to pravda. Z kněží s námi spolupracovali a zúčastňovali se našich akcí P. Antonín Láník, bratři Provazníkové, o kterých se tehdy nevědělo, že jsou kněžími, benediktin z Pannonhalmy P. Dr. Kilián Szigeti a P. Karel Bříza. Poněvadž se naše exkurze konaly vždy v prvním červencovém týdnu, do kterého spadal svátek sv. Cyrila a Metoděje, organizovali jsme exkurzi vždy tak, aby se věřící účastníci mohli zúčastnit mše svaté. Někdy to bylo spojeno s různými újmami, ale o to radostnější bylo pak naše společné setkání u oltáře.

P. Bříza byl tichý a skromný člověk s obdivuhodnými znalostmi a zkušenostmi ve stavbě varhan. Velice naši činnost podporoval a myslel na nás i tehdy, když mu nemoc nedovolila s námi jezdit. Podílel se aktivně na přípravě našeho zájezdu do severovýchodních Čech v roce 1983. Při té příležitosti jsme navštívili i varhany v děkanském kostele v Hlinsku, které byly z větší části jeho dílem. Původně šlo o špatné pneumatické varhany J. Mudrocha z roku 1923, vestavěné do krásné barokní skříně z poloviny 18. století. P. Bříza místo nich postavil nové mechanické varhany (v té době se u nás ještě někteří varhanáři mechanice vysmívali!) s použitím několika Mudrochových rejstříků. Dosud si vzpomínám, jak byli účastníci nástrojem nadšeni a jak neskrblili chválou ani přítomní pracovníci z krnovského závodu Varhany. Týž den odpoledne jsme navštívili Krucemburk (tehdy Křížová), kde jsme si prohlédli troje mechanické varhany P. Břízy v domě, kde bydlel. První II/14 z let 1968 - 1971 nás uchvátily jemnou intonací (tlak 42 mm), druhé II/13 z let 1978 - 1980 a konečně pozitiv o 4 hlasech z roku 1975. Poněvadž s námi bylo několik vynikajících hráčů, uspořádali jsme malý koncert z improvizací na třech varhanách současně. Myslím, že P. Bříza měl radost z uznání, jakého se mu tehdy dostalo od členů sekce. Ta však trvala jen krátce. Týž den odpoledne po prohlídce památníku obětí 2. světové války v Ležákách se P. Břízovi udělalo před odjezdem nevolno. Dosud ho vidím, jak se opírá o autobus a omlouvá se, že už s námi nebude v cestě pokračovat. To bylo naposledy, co jsme se osobně setkali.

Je všeobecně známo, že P. Bříza měl všude, kde působil, mnoho dobrých žáků, které připravoval na varhanickou službu. S některými jsem se později příležitostně setkal. P. Bříza však byl též skladatel. Pokud vím, nedostalo se mu v tomto boru profesionálního vzdělání. Do současného Kancionálu byly přijaty jen tři jeho kompozice: české ordinarium, jedna žalmová odpověď a folkově laděná píseň Hledám, kde bydlíš, Pane. Je to málo, abychom mohli P. Břízu jako skladatele hodnotit. Přesto nemohu nevzdat hold jeho českému ordinariu. Považuji je za nejlidovější ze všech, která máme. Je jednoduché, zpěvné, dobře se pamatuje, respektuje tradici našeho duchovního zpěvu a je velmi vkusné. Není divu, že je lidé všude nejraději a s nejmenším počtem chyb (Beránku) zpívají. Je z toho patrno, že vytvořit hodnotný zpěv pro lid není zdaleka výsadou profesionálů. V dějinách duchovního zpěvu najdeme více podobných příkladů. Čtenáři budou jistě souhlasit s mým názorem, že Břízovo ordinarium patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v oblasti lidového duchovního zpěvu po Druhém vatikánském koncilu vytvořeno. Skromného P. Břízu by tato slova asi uvedla do rozpaků, ale teď už může být klidný, protože nevidíme, jak se červená. Pane, dej mu odpočinutí věčné.