Život a dílo Zdeňka Lukáše (4/5)

Po Bagatelách pro symfonický orchestr z roku 1980 (hrála je mj. i Česká filharmonie se Z. Košlerem) vzniklo několik úspěšných komorních skladeb – Sonata di danza pro housle, violu, violoncello a klavír, Rozhovor s panem Myslivečkem v roce 1984 (flétna, housle, violoncello a klavír), Serenáda pro pět žesťových nástrojů, Rondo pro fagot a klavír, Canzoni da sonar (flétna, hoboj, housle, violoncello a klavír), Tři dua pro dvoje housle, IV. smyčcový kvartet op. 213, Duo di basso a další. V tomto desetiletí Lukáš napsal i několik koncertů (houslový, flétnový, violový, klavírní,violoncellový a pro lesní roh), dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr, dvojkoncert pro violoncello, kontrabas a smyčcový komorní orchestr Duo di basso. Pro symfonický orchestr píše jednověté Finale festoso, kantátu Praze, Ouverturu boemu (letos hrála ČF s dirigentem J. Koutem na zahajovacím koncertu sezóny v přímém přenosu ČT) a další skladby. Významné místo v Lukášově tvorbě zaujímají opery Falkenštejn op. 197, a zejména pak v plzeňském divadle provedená Veta za vetu op. 206 z roku 1986.

Poslední období Lukášovy tvorby (po roce 1990) začíná prací na rozsáhlém Requiem pro sóla, sbor a orchestr. Když bylo dílo hotové, autor jel s rukopisem pražským metrem do rozmnožovny pořídit kopie. Ovšem v metru mu někdo ukradl kufřík a cenná partitura zmizela v nenávratnu…Lukáš po této příhodě nerezignoval, řekl si, že asi ono velké requiem dosud nemělo souzeno přijít na svět a kromě nádherné sborové tvorby (Magna est vis veritatis, Missa brevis) brzy píše svoji VI. symfonii na žádost dirigenta P. Altrichtra. Zkomponoval ji během necelých dvou měsíců počátkem roku 1991. V témže roce ještě vzniká II. klavírní kvartet op. 241, Dubnová improvizace pro housle a klavír (hráli ji mnohokrát J. Svěcený a I. Ženatý), Malé finále pro smyčcový kvartet, Sonata pro sólovou violu, Koncert pro cimbál a smyčcový orchestr a Trio pro housle, violu a violoncello. Taková tedy byla Lukášova odpověď na ztrátu requiem! Téma zádušní mše ovšem neopustil a už o rok později píše překrásné a cappellové Requiem per coro misto, patřící dnes mezi nejkrásnější sborové skladby posledních desetiletí české tvorby. Ještě před ním spatřilo světlo světa mj. Concertino dedicato pro housle sólo a smyčcový komorní orchestr, Pět listů pro hoboj a harfu, pro České noneto psané Nonetto op. 250 a další skladby.

Z rozsáhlejších skladeb, vzniklých v posledním období Lukášovy tvorby, nesmíme zapomenout na 3. klavírní koncert (1993), Concerto grosso pro čtyři saxofony a symfonický orchestr (1994), Sinfoniu brevis pro dechový symfonický orchestr (1995), Musicu Bohemicu pro velký dechový orchestr (1997), Dvojkoncert pro hoboj, fagot a orchestr (1999), V. smyčcový kvartet s názvem Contrasti per quattro (1999) a především na VII. symfonii se sólovým sopránem Trionfo del tempo op. 312 (2000). S tou Z. Lukáš zvítězil v kompoziční soutěži o symfonii nového tisíciletí, pořádané Pražskou komorní filharmonií. V roce 2001 píše Lukáš ještě mj. pozoruhodný Symfonický koncert pro smyčcový kvartet a symfonický orchestr, Koncert pro trubku a symf. orchestr a několik zajímavých skladeb komorních.