Zkušenosti zpěváka a předsedy PSPU se skladbami Zdeňka Lukáše

Záhy do Prahy přivezl svazek notových stránek v tmavě modrém papíře s nápisem OMMITAMUS STUDIA, op. 50 se jménem skladatele, tehdy ještě málo známého. Možná že to bylo právě v době, kdy měl skladatel z ideologických důvodů zákaz vystupovat v rozhlase, jeho skladby nesměly být vysílány a tak se jich ujal náš sbormistr a uvedl je ke studiu. Byly to tři samostatné skladby, vedle úderné vyzývající k zanechání studia si ještě pamatuji na poslední oslavující víno. Uvedli jsme je na podiu několikrát, jednou v Poděbradech i za přítomnosti autora. Ten, jak se tam ukázalo, byl spolužákem našeho kolegy Vladimíra Hanzlíka na učitelském ústavu. Tak se právě při této skladbě opět setkali.

Druhou skladbou je ta nejznámější z mužských sborů a možná i nejkrásnější. Přispět k tomu může i vhodně volený houslista či houslistka, protože se jedná o cyklus pěti mužských sborů s průvodem houslí. Půvab této skladbě dodávají i verše české lidové poezie. Ano, je to jedna z nejkrásnějších českých skladeb – JARO SE OTVÍRÁ, op. 110. S radostí jsme ji zpívali nejen v naší zemi, ale takřka v celém světě. Jak mnoho záleželo právě na sólistovi jsme měli možnost porovnat uvedením alespoň některých, kteří s námi Jaro hráli. Nejdříve to byl Milan Holas, dále Ivan Ženatý (ten je též doprovázejícím na našem CD), Alexander Shonert (při zájezdech do Španělska a Osenic), Stephanie – Marie Degand (v Caen a v Praze), dále Lukáš Klíma a poslední interpretkou v Praze při Prologu FO byla Gabriela Kubátová. Každé provedení bylo jejich hrou poznamenáno.

Třetí skladba se do repertoáru PSPU dostala historicky zajímavou cestou. Sopranistka profesorka Nina Vrátná (nyní žijící v Domově pro seniory v Praze 1, Benediktská 13) spolupracovala s PSPU v éře prof. Antonína Šídla. Jeden večer byla pozvána Zdeňkem Lukášem do známé vinohradské kavárny Demínka. Když se skladateli zmínil, že spolupracuje s PSPU a jako sopranistka nemá pro zájezdy a koncerty vhodný program, vzal z aktovky notový papír, který sebou vždy nosil a při několika sklenkách vína na dvou stránkách zapsal úpravu známé lidové písně HORO, HORO, VYSOKÁ JSI pro sólistku a mužský sbor. Ta už jenom skladbu doplnila textem a pořídila její kopie. Píseň v jejím podání se stala hitem na našich zájezdech. Píseň na nich zpíval i náš tenorista Jan Boubelík.

Éra koncertních zájezdů však pominula a po letech jsme se setkali s touto písní na festivalu ve Vlachově Březí v podání dvou jihočeských sborů a dvou nám známých sólistů. Jedním byl tenorista Václav Polanský a druhým bas Vladimír Mareš. U obou jsou zřetelné vazby na PSPU a jeho repertoár. Obě mají písňovou formu A B A C D. Do jaké míry jsou jen transkripcí, to nemohu posoudit. Ještě více jsem byl překvapen, když se mezi oceněnými skladbami ve skladatelské soutěži v Jihlavě v loňském roce objevila právě píseň Horo, horo, vysoká jsi. Do jaké míry šlo o novou, další úpravu, nemohu posoudit.

Mohu se jen domnívat, že zde byla Lukášova úprava, která nebyla zapsána v soupisu jeho skladeb a tudíž bez ochrany, použita k nové úpravě a ta pak v soutěži oceněna. Kdo dnes chrání skladatele před plagiátorstvím?