Špičkový český sbormistr Josef Pančík letos oslavil životní jubileum

Pana docenta Pančíka jsem poznal v osmdesátých letech při jeho častých účinkováních na FSU v Jihlavě / Festival sborového umění /, špičkovém festivalu v České republice, zaměřeném především na provádění novinek sborové tvorby. Josef Pančík se svým komorním smíšeným sborem Brněnských madrigalistů podával tehdy v Jihlavě excelentní výkony s takovou mírou dokonalosti, že se z nich až tajil dech. Technicky, výrazově, vždy s vysoce obtížně postavenou dramaturgií. Na festivalu, proslulém především premiérami nových skladeb soudobé tvorby, přivážel Pančík vždy řadu novinek. Zejména z dílny tehdy neobyčejně plodných brněnských skladatelů, jako byl Petr Řezníček, Jan Novák, Petr Fiala, Leoš Faltus, Jiří Matys, Alois Piňos. Pár let poté jsem sám začal jezdit jako sbormistr na přední prestižní soutěže Evropy a tak zpětně musím konstatovat, že jsem nikde, ani v Tours, ani v Corku, Cantonigros, Vídni, Riva del Gardě, Veroně či Stockholmu, opravdu nikde po světě jsem neviděl na pódiu dokonalejší smíšený sbor, než byli Brněnští madrigalistě J. Pančíka. V intonaci, hlasové kultuře, ve výrazu a mimořádně náročné dramaturgii, jaká nebývá častá. Velká škoda, že tak skvělý sbor v roce 1992 zanikl pro mnoho aktivit jeho členů po převratu v roce 1989. Ale to bylo v té době fatální pro řadu souborů. Dirigent sám se vyslovil v tom smyslu, že nechtěli snižovat dosaženou vysokou úroveň a tak raději volili ukončení činnosti. To byl ale již Josef Pančík dlouhou dobu, od roku 1965, sbormistrem Janáčkovy opery v Brně! Původně po opeře netoužil, říkával rád, že ho opera jako taková vůbec nelákala, ale odříkaného chleba bývá největší krajíc... Ač nikdy k opeře nechtěl, nakonec jí zcela propadl. Ano, to bývá jev celkem častý. Cizelérskou práci sbormistra koncertního typu sboru a capella / tedy bez opory o nástroj /, začal přenášet na operní sbor, kde nebývá věru nikterak obvyklou. Spoléhá se často na "clonu" orchestru, který mnohé milosrdně zakryje, žádají se velká forte, ale již ne tolik spodní dynamika. Části a capella, kterých ale v opeře není mnoho, povrchní práci operních sborů nemilosrdně odhalí. J. Pančík si byl moc dobře vědom těchto aspektů, vyjadřoval se o nich zasvěceně například ve sborovém časopisu Cantus. Ale to nejpodstatnější - - dokázal změnit od základu tyto praktiky povrchní, spíše korepetitorské práce, a sbor operního souboru v Brně se tím postupně stal právem nejuznávanějším operním sborem v republice. Měl jsem možnost tento sbor slyšet a vidět live přímo v Brně, ve "sborových" operách jako je Aida, Nabucco, Boris Godunov, či Řecké pašije. Vždy jsem byl svědkem excelentního výkonu kompaktního zvuku tělesa, bezvadně intonujícího, s perfektně vyrovnanými hlasovými skupinami, schopnými až velmi překvapivých dynamických diferenciací. Nezapomenu na ta nádherně nosná piana, která sbor ovládal a jistě ovládá. A kdo jen trochu vidí do sborového zpěvu, zde ovšem do velkého sborového kumštu, ví dobře, že za vším je třeba vždy hledat sbormistra. Bez kvalitního sbormistra nic výborného ve sborech nevznikne, i kdyby byl kádr sboru sebelepší. A naopak, i z hlasového průměru umí dobrý sbormistr vytáhnout překvapivě mnoho.

V roce 1992, kdy zanikl sbor Brněnští madrigalisté, dostal J. Pančík nabídku od členů Pražského filharmonického sboru, kteří si založili v roce 1992 vlastní sbor a sháněli kvalitního dirigenta. Josef Pančìk nabídku přijal. Vytvořil tak Pražský komorní sbor, se kterým prováděl především skladby vokálně instrumentálního charakteru. Podnikl také s tímto ansámblem zajímavé umělecké zájezdy do Číny, Izraele, Brazilie, Australie. Na čtrnáct let práce s tímto sborem vždy docent Pančík rád vzpomíná. Zmíněným vysokoškolským titulem záměrně avizuji jeho působení na JAMU v Brně / od roku 1980 /, kde se také habilitoval v roce 1992 na docenta v oboru dirigování sboru. Na JAMU působí dosud, podobně jako v divadle, což je pro mne ovšem obdivuhodnější skutečnost. Dirigentská a sbormistrovská práce je obtížná, žádá plnou fyzickou a psychickou kondici, plné zapojení mozkových center, plné soustředění. Dirigent musí vnímat synchronně více počitků dohromady a ihned reagovat, musí si ale uvědomovat hierarchii toho, co je hned nutné na zkoušce řešit a co ponechat spíš dalším zkouškám. Krom obdivu k jeho vitalitě a pracovitosti je zajímavé vnímat i názory a pohledy tak zkušeného sbormistra na uplatnění absolventů konzervatoří i AMU a JAMU oboru zpěv, což je závažné téma. Pan sbormistr zná z divadla velmi dobře otazníky kolem profesionálního uplatnění zpěváků v operních sborech, což je pro portál Operaplus jistě moc zajímavé. Sbormistr napsal pro časopis Cantus : "Zpěváci jsou vychováváni k sólovému zpěvu, pokud se ale po studiu neuplatní jako sólisté, jdou tito absolventi raději učit, než by si zvolili sbor". Domnívá se, že je to z důvodů nízkých tabulkových platů ve sborech. A vyslovil zároveň obavy o další vývoj personální situace v českých operních sborech. To je zajímavé téma. Z minulosti vím, že z AMU se sólově do divadel dostávala zhruba asi třetina absolventů. Dnes asi méně z pohledu omezených možností přímého angažmá. Ony dvě třetiny se kamsi vytrácely, často i do zcela jinak modifikovaných profesí. Se sborovým uplatněním pěvecký výcvik příliš nepočítá a často pedagogové uměleckých škol o specifice sborového zpěvu ani mnoho nevědí, namnoze ho také dost podceňují. Ve smyslu - nezdařilo se pro obor sólový, no tak pro sbor to bude stačit.. Specifika zpěvu a capella, absolutní, ne pouze sólová, relativní pianová dynamika, střídavé dechy, o tom se obvykle student oboru zpěvu moc nedozví. Takže je z toho propletenec. Možná nejen platové ocenění, ale i větší obecný respekt ke sborovému uplatnění na uměleckých školách často chybí. A pedagogika u těch, kteří prkna operního divadla nikdy nezažili, je vlastně to nejhorší, co bychom si přáli. Ti, co na ona prkna ani nevstoupili, poté vyučují ty, kteří k nim směřují. A cesta do pomyslného kruhu může začít. Pan docent Pančík zde načal důležité téma!

Sbormistr Josef Pančík náleží k výrazným dirigentským osobnostem. Navíc mu bylo asi dáno od Boha zvláštní charisma, neboť nezažil ty prazvláštní problémy vztahů mezi sborem a sbormistrem, jako Pavel Kühn, Lubomír Mátl, nebo Jaroslav Brych. Aspoň pokud já vím, tak je v Brně neměl. Ale možná Brno je jiné než Praha a víc si váží i cení svých významných kumštýřů. A v uměleckých souborech jim tolik nekomplikuje život, jako často Praha. Takže dobře, že si Josef Pančík zvolil Brno. Tak jako řada vynikajících operních umělců před ním, o které Praha velmi stála, ale oni zvolili za místo své seberealizace Janáčkovo Brno. Panu docentu Pančìkovi přeji za sebe i za redakci časopisu Cantus mnoho pevného zdraví a štěstí do dalších let.