Sbohem, světe, sbohem, hudbo...

Zatímco však husákovská normalizace Jana Hanuše vyloučila z veřejného života, komponování mu zakázat nemohla. Jako žák Otakara Jeremiáše rozvíjel nejlepší tradice české moderní hudby již ve třicátých letech a jeho hudební řeč zůstala přirozeně aktuální až do současnosti, aniž k tomu potřebovala avantgardní výbojnost. Hanušovo dílo je obdivuhodně početné a žánrově rozmanité a odráží smysl pro skutečné životní hodnoty. Tento moment není jen výsadou skladatelova zrání, ale prostupuje veškerou jeho tvorbu. Vzpomeňme jen mužské sbory Otci nebo Moje matka z předválečných a válečných let, kantátu Země mluví věnovanou památce studentů, povražděných v listopadu 1939, operu Plameny, reagující na německou okupaci, Symfonii d moll „Pravda světa“, do níž se promítla hrůza padesátých let, a připomeňme si některá z děl, která odvěkou nedokonalost lidské společnosti sledují z filosofického nadhledu. Vzpomeňme také vokálně-instrumentální díla. K oratoriu Ecce Homo z let 1977 – 1980 se pojí nejen nadčasově platný biblický námět čtrnácti zastavení křížové cesty, ale i pohnutý příběh samotného vzniku díla. Oratorní triptych Matka chudých zůstává v povědomí veřejnosti spjat s rokem 1989 – se svatořečením Anežky české, k jejíž poctě vznikl již v roce 1987. Provedení se dočkal během památných listopadových událostí v pražském svatojakubském kostele, kde je také uložen notový materiál.

Můžeme jen doufat, že se velká Hanušova díla stanou běžnou součástí repertoáru koncertních těles, ale zároveň již dnes máme možnost slyšet skladby, které do koncertního života natrvalo vstoupily. Jsou určeny dětem, pro něž autor tvořil takřka neustále. Těžko bychom spočítali, kolik malých klavíristů se stalo aktéry příběhů O deseti bratrech z roku 1954 – příběhů vysloveně hudebně absolutních, bez verbální opory. Poetika hudebního jazyka je vlastní též Hanušově tvorbě pro dětské sbory. Cyklus Měsíce s klavírním doprovodem vznikl v roce 1972. Přečteme-li si pozorně texty Václava Fischera, neujde nám, jak se vidění světa dětskýma očima za třicet uplynulých let proměnilo. Jednotlivé měsíce či roční doby dnes už děti nespojují s idylickými výjevy venkovských radostí, ale cyklus přesto zůstává připomínkou této inspirativní, i když dnes mnohdy nepoznané skutečnosti: například atmosféru zabijaček a masopustního veselí spojuje v polce a valčíku Únor, Červenec jako by svou harmonickou otevřeností byl na vrcholu léta plný očekávání atd. Cyklus uzavírá vánoční nálada posledního z měsíců, na který Jan Hanuš nezapomněl ani v mnohých dalších dětských skladbách. V cyklu Český rok pro dětský sbor na lidové texty, v Evropských vánočních koledách, v Koledách z blízka i z dáli pro dětský sbor a dechové kvinteto či v Malé vánoční muzice, komponované na způsob vánočních her, zde ovšem výhradně pro dětské interprety – pro sóla, sbor a instrumentální doprovod.

Téma Vánoc souvisí v dětské tvorbě Jana Hanuše jednak se zvýšenou poptávkou po vhodné hudbě v tomto období, ale svědčí i o tom, jak byl skladatel blízko duši dětského muzikanta. Vždyť pro něj jsou tyto svátky skutečně nejkrásnějšími v roce. Toto téma má ovšem také rozměr čistě duchovní, který prostupuje snad celou Hanušovou tvorbu a zvláště zřetelně vysvítá ze skladeb pro liturgické účely. Patří k nim kromě sedmi mší například Pašije podle Matouše (1977 – 1978) a Jana (1982), Osmero blahoslavenství pro sóla a smíšený sbor (1990 –1991), Tři chvály Nejsvětější svátosti pro zpěv, varhany a smyčce ad lib. (1980), Mešní proprium k svátku sv. apoštolů Cyrila a Metoděje pro dětský a smíšený sbor a varhany a Tři postní mottettina (1969) v několika verzích pro různé obsazení. Religiózní tematika je vlastní i velkému počtu dalších děl: již uvedeným oratoriím, Písni bratra slunce pro smíšený sbor, varhany a smyčce (1982 - 83), Středověkému triptychu, staročeským velikonočním hrám pro sóla, sbor, recitaci a dobové nástroje (1975 – 1976). Pozoruhodným liturgickým dílem se stala Hanušova Hlaholská mše.

Jan Hanuš charakterizovala jeho neúnavná kompoziční práce i snaha být užitečný všude, kde to možnosti jen trochu dovolovaly. Takových příležitostí bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech opravdu málo a nabízely se jen na místech, která tehdejší režim považoval za bezvýznamná. Mnoho začínajících interpretů však uvítalo Hanušovu pomoc ve funkci předsedy Společnosti J.B. Foerstra, kde dostávali četné příležitosti veřejně vystupovat a zvykat si na publikum, posluchači se zde zase mohli seznamovat s díly, která se na pódiích velkých koncertních síní z nejrůznějších důvodů neprosazovala. Rok 1989 znamenal pro Jana Hanuše svým způsobem návrat do veřejného hudebního života – stal se předsedou Společnosti skladatelů, Společnosti pro duchovní hudbu a samozřejmě dále komponoval. Ovšem nejen to. V roce 1992 dopsal autobiografickou knihu Labyrint svět. Je doslova nabitá fakty a obsahuje soupis veškerého Hanušova díla, ať již vydaného, nebo toho, které zůstalo v rukopise. Za nejpozoruhodnější však považuji styl a jazyk, jimiž autor doslova otevírá svou duši. Když jsem na začátku devadesátých let Jana Hanuše osobně poznal, upoutal mě hned při prvním setkání poutavostí a upřímností, s jakou líčil příběhy svého života i svých skladeb. Další setkání nebyla jiná a přesně takový je i Labyrint svět.

Tu knihu teď otevírám stále častěji. Když se začtu do jejích stránek, připadám si zas jako v klidu mistrovy pracovny, jako bych slyšel jeho hlas, líčící nezapomenutelným způsobem osudy vlastní i přátel. Především v ní však nalézám autorovu schopnost dívat se na člověka skrze biblické „po ovoci poznáte je“. A třebaže se neodvažuji hodnotit, je jisté, že v případě Jana Hanuše je toto ovoce výjimečné a nezapomenutelné jako sám skladatel.