Stabat Mater jako droga

Musím se přiznat, že jsme ani na okamžik nezaváhali a okamžitě začali plánovat. Bylo nutno zajistit notový materiál, přizvat ke spolupráci některý ženský či smíšený sbor a naplánovat nácvik tak, aby bylo vše k datu provedení připraveno. Vyskytl se i kardinální problém: budeme mít sbormistra? Vidina provedení "Stabat" katalyzovala i vyřešení tohoto problému. Do nácviku se okamžitě pustila i naše nová mladá sbormistryně Tereza Bystřická, a tak náš realizační tým dovedl vše až ke zdárnému konci.

Už během nácviku se začal projevovat význam pozitivního vztahu k této skladbě. Nácvik postupoval poměrně rychle a za soustavné účasti valné většiny zpě-váků. Pouze nastupující chřipková epidemie ohrožovala vyváženost jednotlivých hlasů. Dá se řící, že sama skladba přitahovala i nás, zpěváky. Již 28. února jsem dostal dopis od kolegy Miloslava Šepka. Z jeho dvou dopisů vyjímám:

"Se Stabat Mater jsem se seznámil ještě v PSPU, když jsme ji kolem Velikonoc (kterého roku?) nastudovali a provedli na koncertě ve Smetanově síni, sv. Mikuláši (Vajnar), ve sv. Vítu (Němcová) a pak ještě v Rudolfinu. Je to snad největší a moje nejmilovanější skladba z celé historie mého zpívání.

Když jsem se v únoru 1995 loučil s aktivní činností v PSPU, děkoval jsem mimo jiné i za šťastnou náhodu, že jsem se na konci své aktivní činnosti mohl účastnit tak velkého programu. Krátce potom mě kontaktoval František Zima a přivedl mne jako hosta "na výpomoc" do svatojakubského sboru právě na "Stabat". Sbormistr Josef Hercl svěřoval větší polovinu "Stabat" naší známé, oblíbené a vynikající dirigentce Miriam Němcové. Mimochodem ta už (a další) pozvala již dvakrát na její koncertní provedení této skladby v Rudolfinu s akademickým orchestrem a sborem.

V roce 2001 jsem se výjimečně zúčastnil zájezdu Cantores Pragenses do severoněmeckého Schwerinu, kde byla "Stabat" provedena ve spolupráci se stočlenným smíšeným sborem Domkantorei a orchestrem tamější opery. Recipročně bylo toto dílo provedeno v Praze s hra-deckou filharmonií v kostele U Salvátora opět s Miriam Němcovou.

Stabat Mater jsem zpíval nejméně šestatřicetkrát, počítaje v to uplné a souvislé generální zkoušky. Přesto se na každé provedení znovu těším a ve vypjatých místech (a je jich tam dost) prožívám znovu a znovu zvláštní nevysvětlitelné vzrušení. Podle dnešní "moderní" termi-nologie je to jako droga. Prosím, abych se mohl jako host (vlastně již jako pasivní člen) zúčastnit plánovaných zkoušek a koncertů."

Stalo se. Ale Míla Šepek nebyl jediným, komu provedení tohoto oratoria přináší velké potěšení. Musím se přiznat, že mezi tyto "závislé" patřím také. Dílo úctyhodné geniality Antonína Dvořáka jsem nastudoval v Českém pěveckém sboru pod vedením Jana Kühna v roce 1952 nebo 1953 (nevedu si autobiografické poznámky). Tehdy se provádělo jen ve Smetanově síni v Rudolfinu s vynikajícími sólisty - Marií Tauberovou, Martou Krásovou, Beno Blachutem a Eduardem Hakenem. Při provedení jsem stával v poslední řadě tenorů pod varhanami a odtud jsem naslouchal zejména sólistům ve druhé části Quis est homo, qui non fleret, Hakenovi ve čtvrté části Fac, ut ardeat cor meum, Beno Blachutovi v šesté části Fac me vere tecum flere a Martě Krásové v deváté části Inflamatus et accensus. Když se dílo chýlilo k závěru, zavládlo opravdové vzrušení, které pak vyvrcholilo při sborovém sólu v desáté části Quando corpus morietur, fac, ut animae donetur paradisi gloria. V této části jsem se nikdy neubránil zvláštnímu vzrušení.

Letošního provedení se zúčastnil též můj bratr, který se osobně památného provedení ve Smetanově síni též se stejnými pocity, které si pamatuje po celý život, účastnil a připomenul mi, že je to vlastně už padesátiletá historie.

To vše se mi vybavilo při ohlédnutí na letošní provedení v kostele sv. Gottharda ve Slaném v sobotu 29. března a v kostele sv. Tomáše v Praze na Malé Straně v neděli 30. března tohoto roku.