KDS: Návraty a stesky (7/7)

Poslední noc však určitou nostalgii obsahovala, strávili jsme ji v hotelu naprosto odříznutém od světa, v podstatě už v rámci letištního komplexu, takže když jsme s Adamem okolo hotelu bloumali, a neviděli nic než silnice a dálnice, došlo mi možná dříve, že doba večerních zamyšlení nad uplynulým dnem je pasé, a také jsem šel spát snad nejdříve za celou dobu, i když jsem si samozřejmě neodpustil alespoň malé soukromé zamyšlení v zátiší hotelového parku. Cesta domů byla příšerně dlouhá a z Tokya do Soulu také skoro filmově dobrodružná, ale když jsme potom přece nakonec vycházeli se zavazadly do příletové haly, ještě jsme se na pár minut vzchopili alespoň ke krátkému zazpívání. Bylo by nečestné nepřiznat, že dojetí bylo oboustranné, jak rodičů a partnerů, tak nás všech.

Epilog

Není lehké psát o zážitcích bezprostředně. Zapisovat jen to, co se zdá nejdůležitější, odhadovat to, co se nám jako podstatné bude zdát za pár měsíců, za pár let. Ale stejně tak není jednoduché ani vracet se zpátky v čase a v zamlžených vzpomínkách se snažit rozluštit smysl toho, co se vlastně všechno událo. Každý jsme si z Koreje něco přivezli, věci, dárky, fotografie, pocity, vzpomínky, názory, zkušenosti. Já pochopitelně také. Ale hlavně jsem si s sebou přivezl chuť alespoň něco z toho, co jsme prožili, zaznamenat. Ne tak, aby byl někdo nucen číst záznamy z deníku, které se spojují v příběh jen tomu, kdo je psal, ale vyprávět o tom, „jaké to bylo.“ Pokud má snaha vyvolala alespoň nepatrnou rezonanci s pocity jiných než mě samotného, pak jsem nadmíru spokojen.