KDS: Horečka červencové noci (1/7)

Prolog

Přesné a informacemi nabité deníkové záznamy z cest mají svou nespornou hodnotu. Člověk i po letech dokáže rekonstruovat den po dni, vzpomenout si na situace a místa, v nichž se ocital, dokáže takřka prožívat části svého života znovu a znovu. Přesto jsem se nikdy nemohl zbavit dojmu, že pročítání deníku je cosi jako pokoušet se otevřít už jednou otevřenou konzervu, vstupovat dvakrát do téže řeky, lámat se do otevřených dveří a podobně, jakékoliv metafory vás napadnou. Z počátku jsem o dnech strávených v exotické Asii neměl odvahu psát vůbec. Upřímně řečeno, nemám ani mnoho zdrojů, z nichž bych mohl vycházet. Doba tam strávená se podobala spíše horečce než poklidnému prázdninovému času, kdy je možné minutu po minutě vnímat a zaznamenávat. Když se ohlédnu zpět, vidím spíše pocity, chronologicky neuspořádané silné zážitky přetahující se o své místo na slunci. Ale není nakonec právě toto ona skutečná zkušenost? Nemá autentický pocit člověka větší hodnotu než záznam s hodinovým rozvržením dne? Není na mně, abych toto dilema rozsoudil. Nabízím vám jen vlastní úhel pohledu, čistě osobní a jistě nepřesné obrazy toho, co krásného se několik týdnů v létě roku 2007 odehrávalo.

Horečka červencové noci

V historii sboru nejsou exotické zájezdy ničím výjimečným. Nicméně jsou asi určité věci, které se ani opakováním nestávají rutinou. Komu by se alespoň trochu nezrychlil tep při představě cesty do dalekých asijských zemí, které často s mírně trapným pocitem hledáme dlouhé vteřiny klouzajíce prstem na mapě?

Jistě, v postmoderní době, kdy se slovo globalizace stalo zaklínadlem, a kdy pomocí internetové sítě můžete svou virtuální duši pustit po toulkách napříč kontinenty nebo přímo vesmírem, máme vždy pocit relativní dostupnosti dalekých končin. Ale přesto v nás zůstalo cosi po fantaskních představách našich předků o legendami opředených zemích na konci světa, a kdesi v hloubi duše jsme zvědavi, zda skutečně i tisíce kilometrů od našeho domova je tráva stále zelená a voda modrá. A myslím, že nás, nebo alespoň naše dětinské alter ega, toto zjištění trošičku zklame.

Při přípravě na takovou cestu mě také svíraly všelijaké představy, jako bych se vydával do úplně jiného světa, kde se voda ulicemi valí proudem, kde mi hrozí nebezpečí na každém neuváženém kroku, a kde se po vesnicích pohybují jen postavičky, jaké známe z nejrůznějších světových fotografických soutěží.

Po vyčerpávajícím letu do jihokorejského Seoulu mě však uvítal moderní letištní komplex, dokonalejší a podstatně větší, než jsem kdy měl možnost vidět. Že nejsme v Ruzyni, ale na pobřeží Žlutého moře, se dalo odhadnout snad jen během několikavteřinového průchodu z letadla do letištní haly, kdy o sobě dalo místní klima umocněné skleněnými výplněmi tranzitních chodeb a chodbiček poprvé dosti důrazně vědět.

V Praze, ať je léto jakkoliv rekordně horké, a víme, že prašné a rozpálené asfaltové a betonové pražské peklo dokáže být hodně nepříjemné, se s podnebím dokážeme vyrovnat. Snad geneticky, snad díky pocitu domova, jsme vůči výstřelkům počasí docela navyklí. Ale první kontakt s východoasijským podnebím je pro každého šokem. Vlhkost soupeří s teplotou v dosahování závratných výšek, a během pár sekund vám kufr klouže ze zpocené dlaně a pod batohem na zádech jste zralí na vyždímání. Řeklo by se, že je to jako v sauně, s tím rozdílem, že saunou je venkovní prostor, z kterého s povděkem berete za každou kliku do klimatizovaných budov.

Dopravním prostředkem po Koreji nám bude autobus. Zvláštní, ale zdá se, jako by znaky určitého povolání byly naprosto univerzální a překračovaly hranice států i kultur. Když se na toho chlapíka nevelkého vzrůstu s milým úsměvem čile pobíhajícího kolem vozu, s tou záhadnou řidičskou jiskrou v oku a krabičkou cigaret v kapsičce u košile zadívám, přemýšlím, zda mu v životě zbývalo něco jiného, než se skutečně stát řidičem autobusu.

Na nás na všechny doléhá únava z dlouhého letu, proto dlouhou cestu napříč Koreou do první destinace, kterou jsme ještě všichni vnímali, a která se nestala jen kapkou v moři rozmazaných vzpomínek na odhadem skoro dvě desítky měst, která jsme postupně navštívili, téměř všichni prospíme. Večer v prvním hotelu, ve městě Daegu, se ukládám do postele a připadám si trochu jako ve snu. Hlavou se mi honí zmatené myšlenky, nevím, jestli jsem překvapen tím, že jsem skutečně tak daleko od domova, nebo tím, že i tady ležím v hotelu naprosto evropského stylu, světe div se, s polštářem pod hlavou a přikrývkou na sobě. Stres z posledních dní plných nákupů na poslední chvíli, neustálého přemítání o věcech, které s sebou bezpodmínečně musím mít, nočních můr o zapomenutých zavazadlech, koncertních kostýmech nebo koncertech samotných, si bere příjemnou daň v podobě okamžitého usnutí.