Bělotínský týden zpěvu

Zámek byl využíván jako vzdělávací a zábavné „volnočasové centrum” - včetně takovýchto prázdninových akcí - a byla k němu přistavěná dívčí škola. Moc se nám tam líbilo. Potkali jsme tam 120 lidí a na závěrečném večírku jsme chtěli vytvořit nějakou parodii nebo veselou scénku. Udělali jsme tam tzv. nultý Moravský týden zpěvu.

Když jsem se vrátil domů, zas mi to jako taková hloupost nepřišlo a obrátil jsem se na ředitele Cementu Hranice, jestli by něco takového mohl podpořit. On řekl, že na penězích nezáleží a nabídl nám hotel k ubytování. Nápad byl na světě a o rok později, od devadesátého druhého roku, jsme začali. Tehdy jsme něco obeslali a bláhově si mysleli, že je to dobrá myšlenka a lidé se prostě přihlásí. Dopadlo to tak, že se jich přihlásilo asi 15, nakonec to hranický místní sbor dorovnal do nějakých čtyřiceti. Akce pak skutečně proběhla podle onoho rakouského modelu a účastníci byli tak nadšeni, že následující rok už jich tam bylo 80, při nejvyšší účasti pak v některých dalších letech vrcholově až 150.

Po několika letech se ukázalo, že někteří by přijeli, ale mají problém, co s dětmi a přišli s návrhem, jestli by se pro ně nemohlo něco udělat. Proto jsme zavedli tzv. Dětský ateliér a měli jsme štěstí na vynikající učitelky, které se ho ujaly.

Jelikož jsme dostali nabídku ubytování v hotelu Cementář v Hranicích, uvažovali jsme, že budeme účastníky převážet do Bělotína: ve škole se bude zpívat a v Hranicích bydlet. Přišlo mi to ale nedobré, protože by se pořád na někoho čekalo a rozhodl jsem se zkusit sehnat něco v Hranicích. Zrovna se tam otevírala nová škola a její pan ředitel byl vynikající, jelikož řekl, to je dobrý nápad, protože nám tu školu otevřete zpěvem. Následně se hotel Cementář zprivatizoval, ale vyšla nám vstříc průmyslová škola, která nám pro ubytování poskytla svůj internát. Čili - Bělotínský týden zpěvu a koná se v Hranicích.

V Rakousku bylo vše postaveno na jednom dirigentovi, který vedl celý kurs, ale mně se podařilo hned na první rok sehnat dirigenty hned čtyři. Oni řekli proč ne, my si to podělíme a půjde to rychleji. Pak se ukázalo, že i pro účastníky je to zajímavější - poznají totiž různé dirigentské praxe, protože každý dirigent je jiná osobnost, jinak diriguje, jinak vede nácvik apod. Původně jsme chtěli udělat ateliéry podle slohového období, ale nakonec jsou podle dirigentů, stejně je každému z nich vlastní jiné slohové období, někdo dělá rád gospely, jiný úpravy lidových písní, další starou muziku, ale ta vazba na osobnost je hlavní.

V minulých ročnících jsme dělali to, že dirigenti skladby nahodili a pak nechali některé účastníky, aby je na závěrečném koncertu oddirigovali. Někteří mají praxi a řada z nich vlastní sbory. Letos jsme však měli enormní počet osmi dirigentů, proto jsme tuto praxi museli vynechat a dirigovali jenom profíci. Jsou to vesměs mladí lidé, ale myslím si, že z republikového i mezinárodního pohledu opravdu špičkoví dirigenti, spokojenost byla úžasná Letos jsme se také soustředili na to, že ti mladí, kteří s námi před dvanácti lety začínali, už odrostli - tehdy jim bylo nějakých 8 - 10 let. A těmto mládežníkům jsme slíbili, že jim vymyslíme program. A Libor Sládek (Zlatý Amos) se jich ujal a tak je zblbnul, že by nespali, nejedli a jenom zpívali. Kromě toho museli dělat i s dospěláky, aby je podpořili. Zkoušeli tak 8 - 9 hodin s dospělými a večer v devět začínala jejich vlastní zkouška, která trvala zhruba dvě hodiny, ale mládežníci si večerku každý den posunuli až ke třetí hodině ranní.

Letos nás bylo asi 110, protože jsme letos vůbec nikoho neobesílali. Nechali jsme tomu volný průběh, řekli jsme si: lidé o tom vědí a přijedou. A oni opravdu přijeli, a to bez reklamy - o čemsi to svědčí a mám z toho radost. Měli jsme tříhodinový závěrečný koncert. Ti lidé do sebe nacpou za pět dní tři hodiny zpěvu, který předtím nikdo neviděl. Nemuseli jsme dělat nějaké oslavy patnácti let, zpěváci si to oslavili sami.

Takových kursů zaměřených na dirigování se koná víc, ale v tom rakouském se mi líbily tzv. doplňkové každovečerní programy. I u nás chceme, aby dopoledne zpívali a večer něco měli, což se poměrně daří. Letos jsme to ještě trochu ozvláštnili - první večer jsme šli do vojenského klubu, kde jsme objednali kapelu a udělali papučový bál v pyžamech. Někteří si nedůvěřivě přinesli pyžamo v tašce a teprve když viděli, že druzí ho mají na sobě, tak se do něho převlékli. Ráno jsme se pak všichni znali. Druhý den byla neděle a v Rajnochovicích probíhá letní škola barokní hudby. Oni vždycky nastudují nějakou skladbu, kterou přednesou na dvou koncertech. Letos to byl Juda Makabejský G. F. Händela, což jsou v podstatě tři hodiny muziky. A my jsme za nimi jeli do Olomouce, do chrámu svatého Michala. Dnes se tříhodinové koncerty nezpívají, přestože je to vynikající mezinárodní obsada, staré nástroje apod., i pro vyznavače této hudby to byl nářez.

Kolega, který s námi dříve zpíval, se profesionalizoval, hraje na pozoun a má žesťový kvintet, který hraje vynikající starou hudbu. A bělotínský kostel je po opravě jednak pěkný a jednak má ve srovnání s širokým okolím nedostižnou akustiku. Máme nového pana faráře a tak jsem ho poprosil, zdali bychom v pondělí mohli muzicírovat při svíčkách. Koupili jsme jich 200, přišli v devět hodin, když už byla tma, všechno zhasli a do toho hrály žestě - barokní trubka se vám vrací ze všech stran... Nechali jsme je hrát na kůru, takže nikdo nebyl rušen a mohl rozjímat. V úterý chodíme tradičně na hranickou propast a pak do jeskyní, tam nám zahrála jedna vynikající flétnistka z Brna. Na závěr se vždycky jde do altánku, který je v parku u Bečvy, letos tam zpívali od deseti do dvanácti mladí, staří pak od dvanácti do dvou a pak jsme šli spát. Ve středu byla zkouška s orchestrem místní Základní umělecké školy tam se musí dopilovat ty skladby, které jsou s hudbou. Ve čtvrtek je dětský koncert, ten je v sále ZUŠ a v pátek je závěrečný koncert, pak společné posezení a ráno se účastníci rozjedou”, končí své vyprávění Mgr. Eduard Kavala.