Expedice Ukrajina 2006

Smíšený sbor šumperské farnosti sv. Jana Křtitele se vydal na netradiční sborovou cestu do koutu světa, který je pro některé spojován s chudobou, nepořádkem a zločinností, s neomezenou oficiální mocí policie a neoficiální mocí gangů, pro jiné s krásnou přírodou, s odvahou vybojovat si samostatnost. Po dosavadních zahraničních cestách do zemí západního světa cesta na Podkarpatskou Rus byla pro mnohé členy překvapením a velmi cennou zkušeností. Překvapením milým, zkušeností, která se rodila z poznání, jak se těžce kousek od „nás“ ještě žije a jak přesto lidé mohou přinášet to nejcennější – otevřená srdce.



Vít Rozehnal, čtvrtek 2. listopadu 2006
Magazín > Sborový život

Ve třetím zářijovém týdnu cesta, která měla nejenom pěvecký, turistický a poznávací, ale i humanitární cíl, začala vřelým přivítáním v řeckokatolické farnosti v Korolevu. Tuto farnost spravuje P. Jurij Rak , redemptorista, původem ze slovenského Stropkova. Hned druhý den ráno v osm hodin jsme zpívali na řeckokatolické bohoslužbě. Čas pro lid pěvecký velmi náročný, ale přijetí místních farníků a jejich pozornost odstranila veškeré nedostatky. Zpívali jsme – jako na všech dalších bohoslužbách – skladby z liturgie sv. Jana Zlatoústého, které jsme pro naši cestu připravili. Po bohoslužbě následoval asi dvacetiminutový koncert naší „kmenové“ duchovní literatury v češtině a latině. Při koncertu jsme odevzdali humanitární dary pro celou oblast Koroleva, které jsme přivezli od našich šumperských farníků a našich sborových přátel. Předali jsme 77 beden s oblečením pro děti, hračky, pastelky, barvy, papíry, televizor, video a DVD. Po koncertu se místní lidé mezi nás vmíchali a zasypávali nás otázkami a vyprávěli sami o sobě. Na další bohoslužbu ve vesnici Chyže, která měla být v deset hodin, jsme přijeli o hodinu později. Naše překvapení bylo veliké. Otec Jurij a všichni farníci na nás čekali před kostelem. Úplně nás však dojalo, když každému z nás předávali při výstupu z autobusu kytičku. To se to pak zpívá! Po bohoslužbě opět malý koncert. Pan farář nás předem upozorňoval, že místní lidé naší hudbě nebudou moc rozumět, ale jak byl překvapen pozorností a vděčností, s jakou lidé poslouchali, a i hudbu vnímali. Opět lidé mezi námi a postupně si nás odváděli do místní školy na oběd. Škola chudá, stará. Ale jak nadšení učitelé! Školní pomůcky si vyrábějí sami doma. Jestli něco chtějí mít pro děti navíc, musí to připravit vlastníma rukama. Při velmi chutném a dlouhém obědě z místních specialit jsme společně zpívali lidové písně ukrajinské, slovenské, moravské, české. Mezi zpěvem nám domácí povídali o životě v místní oblasti, která je plná vinic, ale nikdo se o ně nestará, neboť lidé byli několikrát okradeni a podvedeni při divoké privatizaci.

Další tři dny jsme trávili v Karpatech. Ubytováni v bývalé české četnické stanici v Koločavě v podkroví na dřevěné podlaze, bez elektřiny, s jednou kadibudkou na dvoře a jedním malým kohoutkem s čůrkem studené vody v zahradě. V hostinci však moc dobře vařili a roznášeli výborné pivo. Po příjezdu jsme hned vyrazili do hor na poloniny, o kterých jsme tolik slyšeli. Výstup na 1707 metrů vysoký Nehrovec nebyl ani tak náročný jako dlouhý. Místní mapy neexistují, cesty nejsou značené, turisty na nich nepotkáte, k dispozici jsme měli pouze nákresy z internetu, ale jak dobře nám sloužily! Návrat do Kolčavy byl dramatický, za úplné tmy, místy korytem horského potoka. Cesta to byla nekonečná, ale dojem z cesty po poloninách nemohlo nic pokazit. Takový kus horské krásy!

Další ráno jsme se připravovali na koncert pro žáky a učitele místní školy. Páni učitelé! Kdybyste viděli, jak pozorné jsme měli obecenstvo! Takové „výchovné“ koncerty je radost prožít. Zpívali jsme my, děti, ale i společně. Děti uměly Tancuj, tancuj a Není nutno. Hřejivé zpívání! Učitelé byli tak nadšení, že jsme museli s nimi na kávu a trošku pálenky. Věnovali jsme škole také finanční dar od členů našeho sboru. Po koncertu jsme navštívili hřbitov a zastavili se u hrobu Eržiky, dali kytici na hrob Nikoly a Juraje Šuhajových, kterou však sežrala koza. Ty se na hřbitově volně pasou a nikomu to nevadí. Odpoledne jsme si vyšli na kratičký výlet na Siněvirské jezero, které bývá nazývané perlou Zakarpatí. Prohlédli jsme si starý kostel v Koločavě-Horbu a vrátili se na naši základnu na večeři, na kterou jsme na oplátku pozvali učitele místní školy. Vyslechli jsme povídání vážné i humorné. Pan ředitel uměl velmi dobře česky. Pracoval jako dělník pět let na pražských stavbách. Vyprávěl nám o dětech, o problémech s docházkou dětí do školy, protože musí pomáhat s hospodářstvím, o tom, jak těžce shání peníze pro školu, dřevo na topení a mnohé další. Je nejen ředitelem, ale i dřevorubcem, zemědělcem, zedníkem, natěračem, kominíkem. Někdy je sám překvapen osudy svých žáčků. Příběh děvčete ze 6. třídy nás rozesmutnil. Její rodiče jsou za prací v Evropě. Když se to pan ředitel dozvěděl, ptal se jí, zda se doma v noci nebojí. Odpověděla mu, že ne, že je doma a spí se sestrou. Té sestře jsou 4 roky!

Třetí den našeho pobytu v Karpatech jsme se rozdělili. Skupina mladší a méně výkonná (omluvte milí mladí zpěváčci mou poznámku) šla k vodopádu Šipot, skupina starší a životem odolnější (vidíte starší zpěváčci, jak si Vás vážím) si „vyběhla“ na Velikij Verch (1598 m). Šipot bez potu pokořen, Velikij Verch pokořen v potu a dešti. Tolik borůvčí žádný z účastníků vrcholového týmu snad ještě nikdy neviděl. A barvy podzimu na jejich listech! Přenádherná odměna! Večer návrat do Koroleva a konečně sprcha a normální WC. Jak si člověk váží výdobytků civilizace!

Další den jsme navštívili město Vinogradiv, které je velké asi jako Šumperk. Ráno zpívání a zase kratší koncert v řeckokatolické na předměstí Vinogradiva. Opět velmi srdečné přijetí, velkorysé pohoštění, zpívání na zahradě, setkání s dětmi z útulku, o který se starají farníci. Prohlídli jsme si Vinogradiv, žasli nad úrovní zboží v místním bazaru. Večer jsme zpívali ve velkém kostele, nově postaveném. Až jsme si mysleli, že ten prostor nejsme schopni uzpívat. Jaké překvapení po prvních taktech Rachmaninovy Bogorodice, když se zvuk nesl celým chrámem a my mohli zpívat s měkkém pianu. Akustika nás tak okouzlila, že jsme ještě dlouho zpívali sami pro sebe a lidi, kteří do chrámu přicházeli.

Předposlední den našeho putování jsme věnovali návštěvě solných dolů a jezer v Solotvině. Obdivuji odvahu, s jakou jsme nastoupili do důlního výtahu v katastrofálně rozpadlé továrně a nechali se svézt do hloubky 300 m, abychom si prohlédli solné lázně pro alergiky. Další zážitek následoval. Nejdříve pár jedinců a později skoro všichni vstoupili do solného jezera. Z dospělých se staly děti, z dětí ještě rozvernější děti. Voda nás nesla na svém povrchu jako balónky, což bylo důvodem pro různé radovánky.

Poslední večer jsme zahájili zpíváním v římskokatolickém kostele v Korolevu – tedy skoro na domácí půdě. Střídali jsme se během bohoslužby s místním sborem dětí, které vedou polské řádové sestry. Koncertík po mši byl velmi vřelý. Když jsme po odchodu z kostela dále zpívali před kostelem, nikdo neodešel a všichni nás obklopili. Museli jsme poslechnout a po zpívání zajít do místního diskotékového klubu na kávu a pivo, „protože si přece s námi musí popovídat“. Setkání to bylo krátké, neb nás čekalo rozloučení s hostitelskou farností. Poděkování, zpívání, výborná večeře.

Brzo ráno dalšího dne jsme vyrazili k domovu, zastavili se v Užhorodě, navštívili místní skanzen a řeckokatolickou katedrálu. Chvíle osobního volna pro nákup drobných dárků našim milým.

Nejde vypsat všechny zážitky, všechny drobné postřehy, obsahy rozhovorů s místními lidmi, atmosféru z koncertů a ze zpívání při bohoslužbách. Přesto zmíním ještě jeden poznatek. Mnohý z nás si uvědomil, že to velké a podstatné, co v nás otevírá krásné lidství, není v bohatství a blahobytu. A že hudba otevírá dveře do světa – to platí na západ i na východ od nás.


Publikování nebo šíření obsahu bez předchozího souhlasu je zakázáno. Za obsah textů odpovídají jejich autoři.

O nás   Kontakty   Inzerce   Podmínky užívání   Cookies

Časopis Cantus   Festa academica   czech-choirs.eu (en)