Sborový koncert přinesl díla skandinávských skladatelů

Pětadvacetičlenný sbor z Osla, jehož věkový průměr je přibližně 25 let, posluchače upoutal zejména plností zvuku a snahou o procítěný projev. V průběhu koncertu se však při dělení hlasových skupin projevila jistá hlasová nevyrovnanost a drobné intonační nedostatky. Dirigent Tor-Erick Mohn, který pedagogicky působí na Norské hudební akademii, nedokázal plně využít výrazových možností souboru, dynamické provedení skladeb bylo poněkud stereotypní a přemíra forte působila v komorní akustice funkcionalistického kostela až přepjatě. Uvedené nedostatky se pak nejvíce projevily v náročnějších dílech – v dvanáctihlasé skladbě Crucifixus Antonia Lotiho a ve známém Magnificat Arvo Pärta.

Jak už bylo výše uvedeno, interpretačně zdařilejší a posluchačsky bezesporu atraktivnější byla první část vystoupení. V ní nás norský soubor seznámil se sborového hlediska hudebně velmi zajímavou kulturou zemí skandinávského okruhu. Vedle známějších skladeb Knuta Nystedta a Egila Hovlandse zde zazněla i díla méně uváděná a díla napsaná v posledních letech. Za zvláštní pozornost stojí v tomto smyslu zejména dvě skladby, Ave Verum skladatele Sweina Møellera (1958–1999) a Ave Regina Terje Bjørklunda (*1945).

První z nich zazněla v úvodu vystoupení. Zajímavá čtyřhlasá kompozice členěná do třech oddílů, vycházející z klasického způsobu zpracování liturgického textu, tak jak jej známe ze sborových děl Brucknerových nebo Saint-Saënsových, je oživena použitím moderních harmonických postupů. I přes nevelký rozměr (skladba netrvá včetně repetice prvních dvou částí déle než čtyři minuty) se jedná o dobře vystavěné, působivé dílo s náladou proměňující se od polohy meditativní v úvodu skladby přes dramatické pasáže střední části až po závěrečné zklidnění. Skladba je napsána zpěvně a respektuje hlasové možnosti komorního sboru a přes svou zdánlivou jednoduchost vyznívá zajímavě a vkusně.

Interpretačně o stupeň náročnější je skladba druhá. Rozměrnější dílo pro kvartet sólistů a převážně pětihlasý sbor v sobě spojuje prvky gregoriánského chorálu a klasického jazzu. V úvodu autor s použitím vlastní melodie parafrázuje latinskou antifonu Ave regina celorum Ta přednášena zprvu sólovým sopránem a poté ansámblem sólistů tvoří jakýsi „refrén“ skladby. Oddíl zpracovaný v duchu gregoriánského chorálu a raného vícehlasu následně vystřídá variační sborová část komponovaná v jazzovém stylu s použitím charakteristických akordů a frázování. Tato část zastává ve skladbě funkci jazzové „verse“. Zmíněný princip střídání stylově odlišných kontrastních ploch je v průběhu skladby uplatněn asi čtyřikrát, přičemž každá následná variační verse přednášená sborem je prokomponovanější, autor se při nástupu jednotlivých dílů nevyhýbá ani složitějším tóninovým skokům. Dílo tak postupně graduje a nabývá na síle. Jeho vrcholem je závěrečná coda, v níž se ke sboru připojuje ansámblová skupina. Chorální cantus firmus zde zaznívá ve vysoké poloze sopránu, harmonie v doprovodných hlasech se zahušťuje. Po dosažení výrazového a dynamického vrcholu pak v posledních taktech hudba doznívá, končí jednoduchým mollovým trojzvukem ve střední poloze.

Obě zajímavé skladby jsou z hlediska náročnosti i z hlediska textového vhodné pro středně vyspělé pěvecké sbory a mohly by se tak uplatnit i v naší sborové praxi. Podle informací dirigenta souboru je lze snadno objednat, a to i po internetu u některého z norských vydavatelství (např. na www.musikkforlaget.no)

Přes v úvodu zmíněné nedostatky byl koncert příjemným zážitkem a vhodnou příležitostí seznámit se s díly severského kulturního okruhu i s mladými zapálenými muzikanty, kteří hudbu svých skladatelů s nadšením interpretují.