Motýli Šumperk zpívali s Coro Calicantus z Locarna

Před 25 lety se na svém koncertě v Locarnu seznámili se začínajícím dětským sborem, když tamější sbormistr obdivoval jejich výkon. Sbor vyrostl a stalo se z něj výborné koncertní těleso. České posluchače pak potěšil spolu s Motýli na třech koncertech.



Tomáš Motýl, neděle 20. května 2018
Magazín > Sborový život

Coro Calicantus na závěrečném koncertě v Šumperku

Motýli Šumperk / archov sboru

Je to taková pěkná příhoda. Motýli kdysi dávno, již čtvrt století tomu, koncertovali v Locarnu

Po koncertě přišel mladík, že prý má ve škole malou skupinku dětí, sedávají s kytarou a prozpěvují si. Po dnešním koncertě by ale chtěl mít takový sbor. A zda by mohl dostat nějaké noty. Noty dostal a brzy začal jezdit do Šumperka na rozumy. Mario Fontana už není mladík, ale jeho Coro Calicantus je sbor, na který může být pyšný. Po Velikonocích přijeli do Šumperka a bylo to již dvanácté setkání. Šest v Locarnu, šest v Šumperku, za pětadvacet let, která švýcarský sbor letos slaví.

Poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově se stal dějištěm prvního koncertu ve středu 4. dubna 2018. Počáteční starost, jak přivést na odlehlé místo publikum, byla zcela lichá. Podmanivé místo i nezasuté dojmy z předchozích společných koncertů přilákaly dva autobusy šumperských posluchačů, kteří spolu s další stovkou místních, okolních i zdaleka přispěchavších nevšední prostor zcela zaplnili.

Majíce v paměti loňské květnové koncerty v Locarnu, ponechali sbormistři osvědčené schéma: Příchod obou sborů do širokého oválu po obvodu chrámové lodi s unisonem Boleslavského Když jsi v štěstí, jež později rozkvete do působivého čtyřhlasu. Poté oba sbory, již na stupních, zahájí koncert provedením Ave Regina coelorum italské skladatelky 17. století Isabelly Leonardy. Publikum, vbrzku zcela zaujaté, nadále věnuje pozornost hostitelskému sboru.

Motýli Šumperk pod vedením Heleny Stojaníkové a s klavírním doprovodem Petra Vočky zahájí samostatný blok. Po energickém úvodním Gloria Antonia Vivaldiho se dále rozvíjí suverénní výkon lahodně znějících hlasů, jimž je vlastní lehkost a uvolněnost, s níž si dovedou poradit v celém dynamickém rozpětí, a to bez ohledu na nároky hlasového rozsahu i náročných technických detailů. Zde je znát přesně zacílený záměr, s nímž sbormistryně dokáže uchopit nastudování skladby od prvních tónů v dělených zkouškách. Výsledkem je technicky precizně připravený program, jehož provedení mají zpěváci zcela pod kontrolou, takže nenacházíme místa, kde by přílišné chtění převážilo nad možnostmi sboru. To je situace, v níž pak děti dokáží skladby obdařit uvěřitelnou emocí, jež posluchači potvrdí, že jeho rozhodnutí navštívit koncert bylo opravdu na místě.

Helena Stojaníková vede sbor přesným, sdělným a příjemným gestem, na něž sbor citlivě reaguje. Je patrné naprosté vzájemné porozumění, exponovaná místa jsou podnícena jen nepatrným zpřesněním gesta, častěji upoutá ladnost pohybu, z níž sbor bezpečně odečítá celou poetiku svého projevu. Ta naplno vyniká hned v následující skladbě Pabla Casalse Nigra sum. Jméno švýcarského skladatele Iva Antogniniho se v programu koncertu objeví vícekrát.

Ivo Antognini žije v Locarnu a se zdejším sborem je úzce spjat. Coro Calicantus způsobil, že se začal věnovat sborovým kompozicím, na něž prý původně vůbec nepomýšlel. Těsná spolupráce s Mariem Fontanou podnítila vznik mnoha skladeb, jež upoutají charakteristickou podobou, vycházejí z podrobné znalosti možností pěveckého sboru a ve stále větší míře si získávají oblibu v Evropě i v zámoří.

Jeho Agnus Dei, jež v programu následuje, upoutá průzračností kompoziční i interpretační a publikum okamžitě osloví. Následující Pater noster soudobého baskického skladatele Xabiera Sarasoly je titulem ověřeným a v našem prostředí hojně rozšířeným. Sbor, podpořený muzikálním a skvěle připraveným Petrem Vočkou u klavíru, si se skladbou pohrává a dokáže její poetiku rozehrát s veškerou hloubkou, ale také uměřeností. Přicházejí tři části Truvérské mše Petra Ebena. I zde sbor potvrzuje, že skladatel také do velmi snadných kompozic začaroval mnohé ze svého génia. To ovšem v dosud vymrzlém kostele nemohly vzít na vědomí zobcové flétny, jež přes veškerou snahu interpretek ne a ne dosáhnout kýžené intonační hladiny. Studeně zavanulo ze Severu ve skladbě norského skladatele Frode Fjellheima - Eatnemen Vuelie, již sbor nastudoval jako součást přípravy k účasti na mezinárodní soutěži v Bergenu. Dívky, které před poslední skladbou zmizely ze sestavy sboru, již stojí pod kůrem v kostýmech s folklórním náznakem a Petr Vočka rozeznívá Janáčkův klavírní part k výběru čtyř písní z cyklu Královničky. Pásmo, jež scénickým námětem opatřila Helena Stojaníková, choreograficky ztvárnily sborové dívky a nyní spolu se sborem a sólistou v závěru vystoupení okouzlujícím způsobem provádějí.

V souladu s režijním záměrem se teď pod klenbou chrámu rozeznívá zpěv z Lounského graduálu Jana Táborského A na zemi upokojení. Zpívajíce, oba sbory si pomalou chůzí vymění místa a vystoupení hostů začíná. Od počátku je patrná značná dávka „jižního“ temperamentu, s nímž se Calicantus ujímá svého programu. Sbor zaujme živým výrazem a expresívním pojetím skladeb. Vyspělá hlasová kultura umožňující zvládat náročné repertoárové tituly jde ruku v ruce s přesvědčivou interpretací, a tak Coro Calicantus vtahuje posluchače od prvního okamžiku. Po úvodním Cantate Domino Hanse Lea Hasslera přichází ke slovu „dvorní“ skladatel Calicantu Ivo Antognini a jeho O filii et filiae s citlivým doprovodem klavíristky Simony Crociani i violoncella Remího Fontany. Následující trojice acapellových skladeb (David MacIntyre - Ave Maria, Ivo Antognini – Dormi Jesu, Ola Gjeilo – Ubi caritas) dokládá mistrovství hostujícího sboru i jeho schopnost zprostředkovat náročný repertoár laickému publiku přesvědčivým způsobem. Odlehčení programového toku nabízí skladba arménského skladatele Arama Satiana Farewell to school s názvuky tendenčních mládežnických písní své doby. Provedení další dvojice opět tají dech přítomných, nejdříve Veljo Tormis – Lauliku Lapsepoli v níž vynikající sólistku přednášející nedlouhou melodii o mnoha slokách postupně halí rozvíjející se mnohohlasý doprovod sboru, jenž po dosažení vrcholu pozvolna odchází, až do ticha končí sólový hlas svou poslední frází. Grigorij Lwovski – Heruvimskaja pesen. Sbor rozmístěn po obvodu chrámu čaruje s dynamikou sotva slyšitelných pianissim pozvolna přecházejících do plného zvuku, aby opět ustoupil a zanechal publikum v okouzlení.

Poslední titul již zcela míjí chrámové prostředí, je jím svěže provedená skladba Homeward bound dvojice Simon & Garfunkel s kytarovým doprovodem sbormistra Maria Fontany. Vystoupení hostujícího sboru opět vyvolá nadšení přítomných a společná závěrečná skladba (Ivo Antognini – This Song) publikum zvedne ze sedadel a sbory odmění dlouhotrvajícími „standing ovation“.

Výjimečné místo, výjimečné sbory, zážitky přetrvávající. V titulu je ale řeč o třech koncertech. Také o nich platí vše, co již bylo řečeno. Čtvrteční dopolední koncert pro děti navštívili studenti nižšího gymnázia a pozvání přijaly i dětské sbory působící v regionu. Oba sbory mají bohaté zkušenosti s koncerty pro děti a program je vždy sestaven tak, aby zaujal a přiměl dětské publikum poslouchat. I tentokrát se podařilo měrou vrchovatou. Ač program přesáhl obvyklý rozsah vyučovací hodiny, sál soustředěně sledoval a také míra potlesku, jímž mládež obvykle šetří, překročila obvyklou intenzitu.

Závěrečný koncert, stejně jako předchozí dopolední, proběhl v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie v Šumperku. Kostel je dnes světským prostorem, program, oproti Neratovu, bylo tedy možno osvěžit dalšími tituly. Šumperští tedy zařadili lotyšskou v úpravě Laury Jekabsone Menestinis nakti brauca, populární úpravu Nicka Page srbské lidové Niška Banja a na závěr „pecku“ Alberta Hernandéze Goza mi calipso – obě poslední v živém pohybovém ztvárnění. Calicantus zvolil další titul Iva Antogniniho Pardon, j’ai pas bien compris, s textem kladoucím otázky na výsost aktuální. Půvabná lidová z Ticina La bella la va al fosso, již pro Calicantus upravil Milan Uherek a v závěru ještě Lennon-McCartney Ticket to ride. Netřeba popisovat atmosféru koncertu. Publikum, jemuž nepochybně utkvěly dojmy také z dřívějších společných koncertů (v minulosti i s libereckým Severáčkem), zaplnilo Klášterní kostel opravdu nadoraz, a nešetříc projevy přízně, spolu s oběma sbory povznášelo ovzduší výjimečného zážitku do výše opravdu sváteční. Koncerty i další společně prožité chvíle opět přinesly velikou radost i dychtivé očekávání dalšího, již třináctého společného setkání.


Publikování nebo šíření obsahu bez předchozího souhlasu je zakázáno. Za obsah textů odpovídají jejich autoři.

O nás   Kontakty   Inzerce   Podmínky užívání   Cookies

Časopis Cantus   Festa academica   czech-choirs.eu (en)