Jiří Laburda: Missa clara (1/7)

1. Úvod

Uměleckou cestu skladatelů 20. století poznamenává široká stylová škála, jež se odráží v konkrétních dílech. Někteří autoři procházejí rozmanitými stylovými vrstvami v různých životních fázích, dobírají se syntéz, jiní si stále zachovávají určitou „paralelní polystylovost“ – upřednostňují a hierarchizují výrazové prostředky se zvýšeným ohledem na interpreta i na funkci díla.



Michal Nedělka, pondělí 25. října 2004
Magazín > Studie a recenze

Jiří Laburda (narozený 3. dubna 1931 v Soběslavi) je typem právě takového skladatele: vyhýbá se avantgardním výbojům, ale jeho četné koncertantní skladby nesou znaky neoklasicistního vyjadřování, v liturgickém díle se pak autor vzdává modernizujících trendů a zohledňuje tradiční hodnoty evropského hudebního myšlení – dur-mollovou tonalitu, církevní modalitu, polyfonii. Posluchači se přibližuje užitím prostředků příznačných pro lidový bohoslužebný zpěv – široce rozklenutou melodikou, transpozicemi větných celků i zřetelně vertikálně členěnou harmonickou strukturou.

Ohledy na běžného posluchače vyplývají u Jiřího Laburdy z důkladné znalosti podmínek, v nichž se hudebního vzdělání dostává mladé generaci. Jeho profesní dráha totiž směřovala nejprve k učitelství – věnoval se studiu filologie a hudby. Zájem o hudbu však nad jazykem zvítězil a promítl se do studia kompozice a muzikologie u Karla Háby, Zdeňka Hůly a Eduarda Herzoga. Součást skladatelského vzdělání tvoří zevrubná znalost minulých i stávajících hudebních stylů a kompozičních technik. Jiří Laburda se v tomto ohledu zvláště podrobně zaměřil na Šostakovičovu symfonickou tvorbu a výsledky studia shrnul v roce 1970 v disertační práci „Symfonie D.D. Šostakoviče“. Problematikou výuky hudební teorie se zabýval v práci „Didaktické problémy moderních učebnic harmonie“, jíž roku 1973 uzavřel vědeckou aspiranturu. Práce měla úzký vztah k autorově pedagogické činnosti - Jiří Laburda vyučoval na různých školách s pedagogickým zaměřením, nejrozsáhlejší však bylo jeho působení na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jako člen katedry hudební výchovy připravil na budoucí povolání stovky budoucích učitelů, těžiště jeho zájmu zde spočívalo ve výuce hudebně teoretických disciplín. Potřebám této výuky vyšel vstříc v učebnici nazvané „Diatonická harmonie“; odrážejí se v ní zkušenosti z autorovy vlastní pedagogické činnosti i ze studia a komparace objemného teoretického materiálu.

Laburdovo skladatelské dílo je dnes velmi obsáhlé, příznačné ovšem je, že autor věnuje stálou pozornost vokální tvorbě – jako hudební pedagog je si vědom skutečnosti, že hudebnost národa pomáhá udržovat nejen poslech, ale především aktivní provozování hudby a že lidský hlas se tu nabízí jako nástroj nejdostupnější. Liturgická tvorba vyplývá u Jiřího Laburdy nejen z náhledu na svět, ale také z radosti při kompozičním zvládnutí nelehkého mešního cyklu. V Laburdově skladatelském rejstříku dnes najdeme sedm různě náročných mší pro různé obsazení. Liturgickému provozu jsou určeny všechny a leckdy v nich autor zohledňuje nynější neradostnou situaci liturgické hudby - některá díla lze proto interpretovat ve variabilním obsazení. Například Missa sistina umožňuje provedení smíšeným sborem a capella nebo s varhanním doprovodem. Missa cum canto populare pro společný zpěv, smíšený sbor, varhany, trubku a smyčce dokonce zohledňuje požadavky církve na soudobá hudební díla a počítá s aktivní hudební účastí lidu. Mezi Laburdovými liturgickými díly nechybí mše vánoční (Missa pastoralis) ani mše pro sólistu a sbor (Missa in Fa pro baryton a tříhlasý sbor libovolného obsazení). Příslovečný nedostatek tenoristů v chrámových sborech inspiroval skladatele v Misse in Re pouze k tříhlasému obsazení sopránem, altem a basem, nerovnoměrnost faktury kompenzuje varhanní doprovod.

Missa clara pro dětský nebo ženský sbor s doprovodem varhan a smyčcového orchestru vznikla v roce 1993, autor ji věnoval uherskohradišťskému dětskému sboru pod vedením Karla Dýnky. Mše se stala součástí repertoáru i dalších dětských sborů – v Pardubicích, Hradci Králové a Rychnově nad Kněžnou. Dostala se rovněž na profilové kompaktní disky těchto pěveckých těles, v podání Dýnkova sboru s varhanním doprovodem zazněla v roce 1999 ve vysílání Českého rozhlasu. Skutečnost, že doprovod lze omezit pouze na dostupnější varhanní, výrazně přispívá k oblibě díla mezi interprety; také proto přistupuji k jeho rozboru.

Atribut „clara“ tu lze chápat ve dvou rovinách: vypovídá jednak o barvě hlasového obsazení, jednak o srozumitelnosti a průzračnosti skladatelova uměleckého jazyka. Melodická širokodechost a průzračnost faktury charakterizují především méně rozměrné části ordinaria – Kyrie, Sanctus, Agnus. Využití těchto prostředků úzce koresponduje s určením mše pro dětské zpěváky. Prostota, nikoli však lacinost melodických linií jako by přímo vyvěrala z dětské duše, či spíše z ideálního, dosud ničím nezkaženého světa, o němž vypovídá biblický text: „Tu mu (Ježíšovi) přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: ,Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.´“ (Mk 10, 13 – 14)

Emocionální působivost melodických linií ještě umocňuje stavba instrumentálního doprovodu. Skladatel v něm využívá širokých možností klasicko-romantické harmonie s tím, že promyšleně organizuje míru harmonického pohybu: vůdčím elementem se při tom stává basová linie, která harmonické změny provází a mimoděk v nás vyvolává představu varhanního doprovodu při lidovém bohoslužebném zpěvu. Tam totiž právě pohyb basu – varhanního pedálu zajišťuje rytmickou a tempovou soudržnost laického hudebního projevu. Bohatá harmonická proměnlivost vyvolává ve vnímavém posluchači i v citlivém interpretovi zpravidla radostný pocit jakéhosi „klouzání po vlnách“ – volného, ale bezpečného pohybu v prostoru, který hudba vymezuje. V případě Laburdovy mše lze takovou představu ještě konkretizovat pocitem, že nás znějící hudba zbavuje pozemské tíže a povznáší přinejmenším k vrcholkům chrámové klenby.

Gloria a Credo s členitějším textem jsou i po hudební stránce komplikovanější, oslavnou výbojnost střídají plochy, v nichž text sice nepozbývá expresivního náboje, ale tuto výrazovou plnost autor hudebně nazírá ze zcela opačného úhlu. Dramatická místa tak staví do světla osobního, introvertně pojatého prožitku bez jakékoli vnější okázalosti.


Publikování nebo šíření obsahu bez předchozího souhlasu je zakázáno. Za obsah textů odpovídají jejich autoři.

O nás   Kontakty   Inzerce   Podmínky užívání   Cookies

Časopis Cantus   Festa academica   czech-choirs.eu (en)