Děkujeme, pane skladateli

Složení smutečního shromáždění bylo velmi různorodé, od význačných osobností našeho kulturního života přes univerzitní profesory, politiky, duchovní až po členy břevnovské farnosti a studenty. Takto široký okruh lidí oslovoval pan skladatel svým životem a dílem. Přes veškerý smutek, který v nás odchod „starého pána“, jak mu někteří z mé generace se zvláštní úctou přezdívali, způsobil, jsme nakonec z břevnovského kláštera odcházeli naplněni jistým druhem pokoje. Jeho zdrojem byla zejména hudba, která obřad provázela. Píseň bratra slunce, v níž se autor připojil k modlitbě sv. Františka a poděkoval Stvořiteli za všechny věci, jež ho v životě potkaly, byla zároveň autorovým životním krédem. Jan Hanuš prožil dlouhý život naplněný hudbou a prací pro druhé. V takovém duchu vyznělo i toto poslední rozloučení – jako setkání lidí, které měl rád, kteří měli rádi jeho a budou na něj s láskou a vděčností vzpomínat.

O skladatelském díle Jana Hanuše a jeho významu bude jistě napsáno ještě mnoho odborných článků a knih. Neméně důležitou však byla jeho práce organizační a nezapomenutelným zůstane zejména lidský rozměr jeho osobnosti. Pro všechny ty, kteří ho měli možnost poznat osobně, byl Jan Hanuš především velkým mravním vzorem. Příkladem v praxi naplněného hesla „Hlásej a žij“, příkladem víry v Boha, v dobro kolem nás, víry v člověka. Příkladem člověka skromného a pokorného, k ostatním neobyčejně laskavého a štědrého. Do posledních chvil neúnavně tvořil, promýšlel a připravoval nakladatelské a nadační projekty, které by pomohly české kultuře, a zejména pak preventivní projekty, které by ochránily děti a mládež před závislostmi všeho druhu. Pracoval s maximálním nasazením, i s jasným vědomím toho, že se výsledků své práce již nedočká. Věřil, že se najdou lidé, kteří budou v jeho načatém díle pokračovat.

V posledních několika letech jsem měl to štěstí, že jsem byl panu skladateli nablízku a mohl s ním spolupracovat. Mohl jsem obdivovat jeho nezlomnou životní energii, moudrost a velkou dobrotu. Kromě mnoha nových vědomostí a zkušeností si z této spolupráce odnáším několik ponaučení, které bych si rád uchoval do dalšího života: svět není černobílý, na lidech se má hledat především to dobré, největší překážkou v realizaci velkých myšlenek bývá neschopnost dorozumění mezi lidmi.

Při našem posledním setkání v červnu tohoto roku mi Jan Hanuš věnoval opis své nově dokončené skladby. Tenkrát jsem přirozeně nevěděl, že se jedná o jeho opus ultimum. Poděkoval jsem, skladbu zběžně přehlédl a pro přemíru jiných povinností založil s tím, že se k ní vrátím někdy později. Když jsem si ji na začátku srpna přehrával, nebyl již pan skladatel mezi námi. Kdosi řekl, že Jan Hanuš byl ojedinělou osobností také proto, že jeho život a dílo tvoří dokonalý celek. Je více než symbolické, že tečkou za jeho uměleckým i lidským životem je prostá píseň, modlitba za svět.